9 C 223/2021-25 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen: soud) dne 27. 4. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 441 Kč s příslušenstvím, s poukazem zejména na následující skutečnosti: Žalovaná uzavřela dne 11.7.2008 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] Smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen smlouva). Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované v hotovosti ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli vedle půjčky 6 000 Kč i souhrnný poplatek 4 176 Kč, přičemž splátky po 192 Kč měla uhradit do rukou pověřené osoby, žalovaná ovšem zaplatila žalobkyni pouze celkovou částku 6 735 Kč, dlužnou částku 3 441 Kč nikoliv, a to i přes písemnou výzvu nejen právního předchůdce žalobkyně ale i žalobkyně. Dne 24. 8. 2018 byla mezi přechodným věřitelem [anonymizována dvě slova] a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, která nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24. 8. 2018 O změně věřitele byla žalovaná informována přípisem ze dne 13. 9. 2018. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (zejména smlouva o půjčce i smlouvy o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy) soud zjistil pravdivost výše uvedených tvrzení žalobkyně, na která co do svých skutkových tvrzení soud odkazuje. 4. Po právní stránce soud věc posoudil ovšem nikoliv jako nárok z titulu Smlouvy o půjčce, ale nárok z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž i z uvedeného titulu je nárok žalobkyně zcela bezdůvodný. Je nezbytné v případě žalované zohlednit ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), a to přestože byla smlouva mezi účastníky uzavřena 11. 7. 2008 (viz. ustálená judikatura). <i>5. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>7. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [právnická osoba] GK, řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.</i> <i>8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 9. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že dostatečně ověřila úvěruschopnost žalobkyně, přičemž rozhodné skutečnosti vyplnila do Zákaznické karty. Objem finančních prostředků poskytnutých žalované jednoznačně umožnil jejich splácení, respektive v možnostech žalované byla úhrada dané pohledávky v plném rozsahu. 10. Oproti názoru žalobkyně má soud ovšem za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované, a v souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění této povinnosti zkoumat z úřední povinnosti a nikoliv pouze k námitce žalované. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je tak pro nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele absolutně neplatným právním jednáním. 11. Podle § 2993 o. z. plnila - li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 6 000 Kč, přičemž žalovaná ovšem z titulu předmětné smlouvy o půjčce uhradila částku převyšující, a to 6 730 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy nemá tedy žalobkyně vůči žalované již žádných nároků, neboť žalovaná měla povinnost vrátit pouze případný rozdíl mezi částkou poskytnutou a částkou uhrazenou ze strany žalované. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, žalované ovšem žádné náklady nevznikly, a to z důvodu její nečinnosti.