19 C 322/2021-15 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu uzavření smlouvy k službě [anonymizována dvě slova]. Žalobce je podnikající právnickou osobou, která poskytuje možnost zákazníkům zřídit si [anonymizována dvě slova], prostřednictvím které má zákazník možnost platby do výše schváleného kreditního rámce, a to vše prostřednictvím zřízeného [anonymizováno] účtu, který zákazníkovi umožňuje odložit platby až o 45 dní (dále jen„ [anonymizováno] Karta“). Prostřednictvím elektronické komunikace na internetových stránkách [webová adresa] je možné vyplnit smluvní formulář o vystavení [anonymizováno] Karty k uzavření smlouvy o [anonymizováno] účtu. Na základě žádosti je přes kurýrní služby zaslána platební karta, kterou lze prostřednictvím [anonymizováno] účtu aktivovat. Twisto Karta je platební karta [anonymizováno] určená pro provádění bezhotovostních transakcí u obchodníků akceptujících platby kartami [anonymizováno]. Zákazník má dále možnost využít za poplatek službu odložení splatnosti úhrady vyúčtování, přičemž výše poplatku se odvíjí od výše odložené částky. Žalovaný využil služeb v celkové ceně 5 788,17 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že neuhradí do data splatnosti jednotlivé vyúčtované transakce za využití [anonymizováno] Karty. Jednotlivé platby a výběry [anonymizováno] Kartou následně žalobce zaevidoval a zaúčtoval na [anonymizováno] účtu žalovaného a následně žalovanému vystavil měsíční přehled jednotlivých objednávek, a transakcí [anonymizováno] Kartou, ve kterém žalovanému uskutečněné objednávky a transakce řádně vyúčtoval. Poplatek za prodloužení splatnosti celkem činí 170 Kč. Žalovaný uhradil jednotlivá vyúčtování pouze částečně, a to v celkové výši 999 Kč. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (vyúčtování za březen 2020, vyúčtování za duben 2020, e-mail z 25. 5. 2020, 30. 5. 2020, 4. 6. 2020, 9. 6. 2020, 14. 6. 2020, smlouva o [anonymizováno] účtu, všeobecné obchodní podmínky) dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o [anonymizováno] účtu, která je svým charakterem spotřebitelským úvěrem. Touto kartou žalovaný provedl platby v měsíci březnu v celkové výši 4 976 Kč, z kterých uhradil pouze 999 Kč, a proto mu žalobkyně naúčtovala poplatky z prodlení v celkové výši 1 290 Kč. K úhradě tedy zbylo včetně poplatku z prodlení 5 269,40 Kč (bez poplatků 3 977,40 Kč). V měsíci dubnu 2020 s použitím karty žalovaný provedl transakce v celkové výši 1 339,86 Kč, nad to částku neuhradil ničeho, za což mu žalobkyně naúčtovala sankce 405,89 Kč, celkem tedy se sankcemi 1 745,75 Kč. K plnění těchto dluhů byl žalovaný žalobkyní naposledy vyzván předžalobní upomínkou. V situaci, kdy soud posoudil vztah jako vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. musel se zabývat otázkou, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného jako dlužníka spotřebitele ze spotřebitelského úvěru. Soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky stanovené zákonem v § 86 a následující. Vedle toho nebyly splněny rovněž podmínky § 78, který ukládá, poskytovali spotřebitelského úvěru, aby uchoval doklady, na základě kterých provedl analýzu příjmů a výdajů spotřebitele pro účely zhodnocení úvěruschopnosti. Nedostatek řádného zkoumání úvěruschopnosti je podle ustálené judikatury soudů ČR i Evropského soudního dvora považován za absolutní neplatnost takové úvěrové smlouvy, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud proto vztah vyhodnotil jako vztah z bezdůvodného obohacení dle § 2291 občanského zákoníku, kdy žalobkyni tedy náleží částka, kterou žalovanému poskytl, avšak již ne poplatky z prodlení a jiné sankce účtované na základě ujednání absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud proto přiznal žalobkyni částku 3 977,40 Kč jako bezdůvodné obohacení žalovaného čerpané od žalobkyně v dubnu 2020 prostřednictvím transakcí [anonymizováno] kartou a dále částku 1 339,86 Kč čerpanou od žalobkyně v březnu 2020. Pokud jde o úroky z prodlení, soud je přiznal dle § 1970 obč. zák. ve výši dle nařízení vlády 351/2013 Sb. a to od okamžiku doručení žaloby žalovanému. Předchozí výzvy učiněné žalobkyní s odkazem na neplatnou úvěrovou smlouvu nemohli založit splatnost těchto částek. Soud tedy zamítl částku 1 167,80 Kč, která představovala součet všech žalobkyní účtovaných poplatků z prodlení a dále zamítl požadované úroky z prodlení z částek představujících součet jistiny dluhu a poplatku z prodlení požadovaných od data předcházejícímu doručení žaloby (viz výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 64% z 1 489 Kč, tj. 953 Kč (úspěch 82% - neúspěch 18%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 485,06 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.