9 C 310/2025-75 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v , adresa, (dále jen soud) dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, s poukazem zejména na následující skutečnosti: Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností Multitude Bank p.l.c. (dále jen „předchůdce žalobkyně“). Předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši , částka, , a to na bankovní účet , č. účtu, , splatnost úvěru byla sjednána na , datum, . Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko z deklarovaných příjmů a výdajů žalovaného. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, neuhradil z žalované částky ničeho, a to ani dle předžalobní výzvy. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplatit nejen částku ve výši , částka, , ale i zákonný úrok z prodlení ode dne , datum, do zaplacení.2. Žalovaný s žalobním návrhem nesouhlasil, mimo jiné namítal absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti a nepřiměřené výše poplatků spojených s poskytnutím úvěru. Zároveň uvedl, že na dluh z předmětné úvěrové smlouvy uhradil celkem částku ve výši , částka, .3. K výzvě soudu k prokázání úvěruschopnosti žalobkyně dále ničeho nedoložila, a nedoložila ani, jaká částka byla žalovanému poskytnuta a jaká částka byla na úvěr žalovaným uhrazena.4. Ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaný pak ve svém vyjádření k žalobě.5. Z listinných důkazů předložených účastníky dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu:6. Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne , datum, a formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, VOP bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru s limitem do , částka, , RPSN 227,8 % a úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 10,4 % měsíčně z nesplaceného úvěru s tím, že celková částka k úhradě měla činit , částka, . Dle tvrzení žalobkyně v žalobním návrhu žalovaný vyčerpal částku , částka, , a tuto částku je povinen i žalobkyni uhradit.7. Z potvrzení o provedených platbách od žalovaného soud zjistil, že žalovaný na dlužnou částku uhradil celkem částku ve výši , částka, .8. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávky včetně dodatku č. , hodnota, a seznamu pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.9. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, včetně podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně pouze doložila tzv. creditworthiness, ze kterých soud zjistil, že se jedná o formulář o výdejích a příjmech žalovaného.11. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dále je nutno užít ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZoSÚ“), neboť právní jednání uskutečněné mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 uvedeného zákona a § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne , datum, ve věci sp. zn. C-679/18, , právnická osoba, . vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.18. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. peněžní prostředky maximálně do výše , částka, (uvedení ze strany žalobkyně, že žalovaný vyčerpal částku , částka, se jeví soudu jako chyba v psaní). Je ovšem zřejmé, že není postaveno najisto vyčerpání přislíbených peněžních prostředků – tj. částky , částka, . Soud ovšem považuje za prokázané, že v průběhu splácení žalovaný žalobkyni vrátil částku ve výši , částka, , tj. částku podstatně převyšující tvrzenou částku zapůjčenou. Ohledně zkoumání a zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného je zřejmé, že žalobkyně naplnění této zákonné podmínky pro platnost úvěrové smlouvy nesplnila. Žalobkyně v řízení sice obecně tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, jak mu ukládalo v době uzavření smlouvy o úvěru platné a účinné ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, nicméně v tomto směru ničeho nedoložila, nedoložila (jak již soud výše uvedl, žalobkyně ani dostatečně netvrdila, kolik žalovanému na úvěr poskytla a ani kolik žalovaný uhradil). Smlouva o úvěru je tedy dle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatným právním jednáním. Případný žalovaný nárok by proto soud posuzoval jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný však žalobkyni uhradil částku ve výši , částka, , kdy poskytnuté prostředky z úvěru byly dle smlouvy poskytnuty maximálně do výše , částka, , soud žalobu zamítl.19. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení náleží procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl v řízení právně nezastoupený. Soud výrokem II. rozsudku rozhodl o tomto právu žalovaného (2 úkony á , částka, ) a povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.20. Soud upozorňuje žalovaného, že nelze v tomto řízení vyhovět jeho návrhu na „navrácení veškerých peněžních plnění vzniklých z titulů úroků a veškerých příslušenství původního úvěru nad rámec splacené jistiny, jakož i rozhodnutí o nepřiznání nákladů“…Tvrzeným nárokem žalovaného se může soud zabývat v tomto řízení pouze co do výše