5 C 130/2026-39 – Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora částky 289 689,21 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou dne 3. 10. 2024 uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované částku 100 000 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru činil částku 183 689,21 Kč, žalovaná měla daný úvěr splatit ve 12měsíčních splátkách. Ohledně procesu uzavírání úvěrové smlouvy žalobkyně tvrdila, že k jejímu uzavření došlo prostřednictvím internetové domény žalobkyně (, Anonymizováno, ). Při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kopii občanského průkazu žalované. Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta, pokud se žalovaná dostane do prodlení se splácením úvěru. Žalovaná na danou pohledávku neuhradila žádnou splátku, žalobkyně tak požaduje po žalované uhrazení jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč, poplatek za čerpání úvěru ve výši 183 689,21 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč, dále pak zákonný úroku z prodlení ročně z částky 289 689,21 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění předžalobní výzvou odeslanou dne 5. 11. 2025. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok z uzavřené smlouvy o úvěru, požaduje uhrazení jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ve svém dalším vyjádření žalobkyně uvedla, že úvěr byl žalované poskytnut na podnikání, kdy žalobkyně poskytuje úvěry výlučně podnikatelům na jejich podnikatelskou činnost.2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznala, uznala pouze část nároku na jistině po zohlednění již uhrazených plateb, kdy uvedla, že na danou pohledávku uhradila dvě platby a to dne 19. 11. 202 částku 23 641 Kč, a dne 11. 12. 20224 částku 48 281,34 Kč. Dále ve svém vyjádření namítala nepřiměřenost poplatků a sankcí.3. V řízení proběhly dvě jednání, žalobkyně se z jednání u soudu nařízeného na 8. 6. 2026 omluvila, o odročení nežádala. Žalobkyně se z jednání u soudu nařízeného na 3. 7. 2026 neomluvila, o odročení nežádala. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“).4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 3. 10. 2024 prostřednictvím komunikace na dálku. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr navýšený o poplatek z úvěru ve výši 0,7 % denně vrátit ve 12 splátkách po 23 640,78 Kč měsíčně. Úvěr by poskytnut na podnikatelské potřeby žalované. Ve smlouvě bylo ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení s hrazením jednotlivých splátek.5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 3. 10. 2024 zaslala částku 100 001 Kč na účet , č. účtu, .6. Z scanu obrazovky payment info soud zjistil, že účet , č. účtu, byl identifikován jako účet žalované.7. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalované.8. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 31. 10. 2025, která jí byla odeslána dne 5. 11. 2025.9. Ze sdělení Raiffeisen bank a.s. soud zjistil, že účet , č. účtu, patří žalované, jedná se o účet pro fyzickou osobu, byla na něj zaslána platba 100 001 Kč.10. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady soud zjistil, že žalovaná zasílala dne 19. 11. 2024 částku 23 641 Kč na účet , č. účtu, a dne 11. 12. 2024 částku 48 281,34 Kč na účet , č. účtu, .11. Ze scanu webových stránek žalobkyně sud zjistil, že poskytuje půjčky živnostníkům, podmínkou získání půjčky je mít platné živnostenské oprávnění, služby žalobkyně jsou určeny pouze pro osoby s platným IČO. Kontakt na oddělení pohledávek je , e-mail, .12. Z výslechu žalované soud zjistil, že daný úvěr si brala proto, že se jí nedařilo v podnikání, vypadl jí příjem, z úvěru financovala sociální a zdravotní pojištění a běžný provoz.13. Z e-mailové komunikace žalobkyně (, e-mail, ) s žalovanou ze dne 11. 6. 2026 soud zjistil, že se žalovaná dotazovala na potvrzení úhrady dvou splátek na úvěr, kdy jí bylo sděleno, že na úvěr č. , hodnota, byly připsány dvě platby a to dne 19. 11. 2024 částka 23 641 Kč a dne 11. 12. 2025 částka 48 281,34 Kč.14. Ze zprávy České národní banky Měnová statistika I/2025, část III. Úrokové sazby měnových finančních institucí, vyplývá, že v říjnu 2024 činila průměrná úroková sazba u nových obchodů v případě úvěrů nefinančním podnikům 5,86 % p. a. (tabulka 10, řádek 4.1 Úvěry celkem). U úvěrů svou povahou bližších krátkodobému provoznímu financování činila sazba u kontokorentů, revolvingových úvěrů a kreditních karet 6,20 % p. a. (tabulka 10, řádek 4.2). Ze stavů obchodů pak vyplývá sazba 5,66 % p. a. u úvěrů nefinančním podnikům celkem a 6,27 % p. a. u úvěrů do 1 roku včetně (tabulka 11, řádky 4 a 4.1).15. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:16. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru na základě které žalovaná čerpala finanční prostředky od žalobkyně ve výši 100 000 Kč a zavázala se žalobkyni splatit částku 283 689,36 Kč ve 12měsíčních splátkách. Žalovaná na danou pohledávku uhradila žalobkyni celkem částku 71 922,34 Kč.17. Věc byla posouzena podle právních předpisů platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.19. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné.25. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , spisová značka, , v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo