17 C 67/2022-26 — Okresní soud v Mělníku

Žalobce se obrátil dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnil nárok na zaplacení částky ve výši 34 000 Kč. Tvrdil, že dne [datum] poskytl žalovanému půjčku ve výši 34 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit do [datum]. Žalovaný však dosud ani přes upomínku žalobce poskytnutou částku nevrátil. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Jak vyplývá z obsahu listiny označené jako„ [anonymizována dvě slova]“, žalovaný dne [datum] potvrdil, že si téhož dne vypůjčil od žalobce částku 34 000 Kč a uvedenou částku se zavázal vrátit do [datum] /viz listina označená jako [anonymizována dvě slova] na č. l. 6 spisu/. Předžalobní upomínkou ze dne [datum], odeslanou na adresu žalovaného dle dlužního úpisu vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do [datum] na ve výzvě uvedený bankovní účet /viz upomínka ba č.l. 7, obálka od doručované zásilky na č.l. 8, 9/. Žalobce tvrdí, že žalovaná do dnešního dne dlužnou částku ve výši neuhradila. Při právní kvalifikaci vycházel soud z § 2053 zák. č. 89/2012Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu znání v době uznání trvá. Soud dále při právním posouzení věci vycházel z § 133 o. s. ř.) podle něhož platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. S ohledem na shora uvedené, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že žaloba je důvodná. Za situace, kdy totiž žalovaný vůči žalobcům písemně uznal (posuzováno dle obsahu ve smyslu § 555 odst. 1 o. z.) dluh určený co do důvodu i výše, založil tímto svým jednostranným právním jednáním adresovaným žalobci vyvratitelnou právní domněnku, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. V souzené věci, ve které se žalobce domáhá splnění takto utvrzeného závazku, resp. uznaného dluhu, spočívá tak důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na žalovaném. S ohledem k tomu, že však žalovaný při své pasivitě neexistenci dluhu netvrdil, nadto, aby ji prokázal, považuje soud existenci dluhu v souladu se shora citovanými ustanoveními za prokázanou (srov. přiměřeně rozhodnutí NS ČR ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, příp. rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004). Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 960 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 360 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.