7 C 264/2023-43 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky zaplacení 17 455 Kč s příslušenstvím uvedeným shora ve výroku tohoto rozsudku. K tomu uvedla, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 13 000 Kč. Žalovaná měla tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 010 Kč, poplatkem za službu„ Klidné spaní“ ve výši 110 Kč a poplatkem za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč do [datum]. Žalovaná však neuhradila ničeho. Žalobkyně proto v řízení požaduje úhradu poskytnuté částky spolu s uvedenými poplatky a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru za období od [datum] do [datum], tedy po dobu 90 dnů. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala osobní a majetkové poměry žalované, kdy provedla lustraci v systémech CNCB, BRKI, NRKI. Žalobkyně dále vycházela z příjmu žalované ve výši 12 489 Kč. 2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. 3. Ve věci bylo jednáno bez přítomnosti obou účastníků, neboť ti byli k jednání předvoláni způsobem souladným s ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) při zachování lhůty uvedené v § 115 o. s. ř. Přesto se k jednání nedostavili bez řádné a včasné omluvy. 4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu, který je shodný se skutkovými zjištěními: Žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 13 000 Kč. Žalovaná měla tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatkem za službu„ Klidné spaní“ ve výši 110 Kč a poplatkem za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč vrátit do [datum] (zjištěno ze smlouvy o úvěru z [datum] č. l. 26, sazebníku č. l. 28, údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru č. l. 31, všeobecných obchodních podmínek č. l. 33, ze souhlasu se zpracováním osobních údajů č. l. 13, autorizace ověření totožnosti č. l. 17). Částku 13 000 Kč zaslala žalobkyně žalované dne [datum] (zjištěno z přehledu bankovních transakcí č. l. 25), a to na účet vedený na jméno žalované (zjištěno ze sdělení [právnická osoba] z [datum], č. l. 41). Žalovaná však neuhradila ničeho, přestože byla žalobkyní upomínána (zjištěno z upozornění na osobní návštěvu z [datum], č. l. 15, předžalobní upomínky č. l. 36, podacího lístku č. l. 16). Před uzavřením smlouvy žalobkyně od žalované zjistila, že žalovaná měsíčně hradí na bydlení částku 2 000 Kč, na splátky jiných závazků částku 2 000 Kč. Žalovaná žalobkyni uvedla čistý měsíční příjem ve výši 18 500 Kč, žalobkyně však ověřila z výpisu z účtu, že jeho výše dosahovala pouze částky 12 489 Kč (zjištěno z výpisu o posouzení úvěruschopnosti č. l. 19). 5. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen„ ZoSÚ“). 6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud posoudil smlouvu, kterou žalobkyně a žalovaná uzavřely a dospěl k závěru, že jde o smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen„ ZoSÚ“). Žalobkyně proto byla povinna zkoumat schopnost žalované splácet úvěr (§ 86 ZoSÚ). Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice zkoumala schopnost žalované úvěr splácet, avšak nikoliv dostatečně. Žalobkyně sice správně ověřovala příjem žalované a takto dospěla k závěru, že žalovaná dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 12 489 Kč. Nijak však již žalobkyně nereflektovala, že čistý měsíční příjem žalované převyšuje již jen samotnou poskytnutou částku úvěru. Žalovaná tak byla podle smlouvy povinna vrátit za pouhý měsíc částku, která značně převyšovala její příjmy. I pokud by tak žalovaná neměla žádné výdaje, nebyla by tak schopna úvěr splatit. O majetkových poměrech žalované ostatně svědčí též to, že již – jak sama žalobkyni uvedla – splácela 2 000 Kč měsíčně na předchozí úvěry, a to právě při příjmu necelých 13 000 Kč. Žalovaná tak zcela zřejmě nebyla schopna úvěr splácet. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 12. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo. 13. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). 14. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou nep