50 C 39/2020-26 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne [datum], domáhala zaplacení částky 16 400 Kč s úrokem z prodlení z částky 16 400 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela se žalovanou Smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 17 700 Kč, skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 7 700 Kč. Úvěr měl být splácen týdenními splátkami po 295 Kč podle splátkového kalendáře. Žalovaná splácela nepravidelně, proto se dostala do prodlení, celkem uhradila 1 300 Kč. Žalobkyně kromě dlužné částky 16 400 Kč požaduje rovněž úrok z prodlení od okamžiku splatnosti smlouvy. 3. Žalovaná se nevyjádřila ve věci samé. 4. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, respektive ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to že žalovaná s takovým postupem souhlasí, když se k zaslané výzvě nevyjádřila. Žalované byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena do vlastních rukou. 5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinami. 6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč splatný 60 týdenními splátkami po 295 Kč, přičemž výše RPSN úvěru činila 195,34 %. Žalovaná měla podle smlouvy splatit celkem 17 700 Kč (celková výše úroku a poplatků tak činila 7 700 Kč). 7. Z předsmluvního formuláře je zřejmé, že jsou v něm shrnuty základní ustanovení smlouvy o úvěru. Úrok měl sice činit 7 700 Kč, což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 66% p. a., avšak k tomu byla žalovaná povinna zaplatit ještě poplatek za zpracování úvěru 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 200 Kč. 8. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 16 400 Kč do 7 dnů od doručení, dále jí informovala o účtování poplatku za upomínku a smluvní pokuty za prodlení ve výši 0,1% denně z částky, se kterou je v prodlení, splatnost těchto sankčních poplatků byla stanovena 14 dnů od doručení. 9. Z evidenční karty klienta vyplývá, že žalobkyně, aniž by současně doložila listiny, z nichž údaje dovozovala, vycházela z toho, že žalovaná je svobodná, žije v nájemním bytě, pracuje na částečný pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem 18 000 Kč, dalším příjmem jsou přídavky ve výši 3 200 Kč Náklady na nájem a inkaso činí 4 300 Kč, žalovaná měla vydávat 1000 Kč měsíčně na spoření či pojištění a 200 Kč na další výdaje. Další náklady a závazky žalované prověřovány nebyly a žalobkyně se spokojila s pouhým tvrzením žalované o tom, že její jiné výdaje činí 5 000 Kč měsíčně. 10. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalované prověřovány nebyly. Žalobkyně zcela pominula rozpor ve výši udávaného čistého měsíčního příjmu vzhledem k částečnému úvazku v nadprůměrné výši 18 000 Kč měsíčně. Není patrné, proč si za této situace žalobkyně nevyžádala výpisy z běžného účtu žalované. Pochybnosti na straně žalobkyně musela nutně vzbuzovat rovněž skutečnost, že si měla žalovaná vzít úvěr ve výši 10 000 Kč, který s ohledem na tvrzený disponibilní zůstatek mohla snadno splatit během jednoho měsíce, avšak podle smlouvy jej měla splácet s výrazným navýšením po dobu více než jednoho roku. 11. Jinými slovy, úvěruschopnost žalované zjišťovala žalobkyně pouze nedostatečně a povrchně. Spokojila se se zjištěním příjmů žalované. Naopak rezignovala na zjištění nákladů a závazků žalované. Přitom je soudu zřejmé z úřední činnosti, že žalovaná již k okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy byla zatížena nejméně jednou exekucí (u Okresního soudu v Mostě sp. zn. 43 EXE 10257/2014)). Tuto pro poskytnutí úvěru zásadní skutečnost však žalobkyně nijak neprověřila. 12. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z výše uvedených důkazů listinných, z nichž má soud za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, před jejímž uzavřením však žalobkyně nezkoumala s řádnou péčí úvěruschopnost žalované. 13. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 14. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 15. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 20. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. 21. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský. 22. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, § 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. 23. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsl