22 C 297/2020-33 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně ve výši 4 000 Kč z titulu smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou dne [datum]. Konkrétně byly předmětem řízení nezaplacená smluvní pokuta vyúčtovaná žalované z důvodu, že nevrátila zapůjčená zařízení MODEM [anonymizováno 6 slov] [číslo] a [anonymizováno 6 slov] [číslo] [právnická osoba], ač tak učinit v souladu se smlouvou do sedmi dnů od ukončení předmětné smlouvy měla. 2. Předmětem řízení byl rovněž nárok žalobkyně na zaplacení částky 433,56 Kč za pronájem uvedených zařízení v období od [datum] do [datum]. 3. Z listinných důkazů soud zjistil, že [právnická osoba] uzavřela se žalovanou předmětnou smlouvu, v níž se zavázala poskytovat žalované mj. službu [anonymizována dvě slova]. Za tím účelem pronajala žalované uvedená zařízení MODEM [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v. [číslo] a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v. [číslo]. Žalovaná řádně nehradila poplatky za služby na základě předmětné smlouvy poskytované, proto [právnická osoba] od předmětné smlouvy písemně odstoupila, a to dne [datum]. V předmětné smlouvě v části pod písm. f) se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 smluvních podmínek). V souladu s čl. 7 Všeobecných podmínek poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací žalobkyně (dále jen Všeobecné podmínky) byla žalovaná povinnna vrátit předmětná zařízení, která jí byla pronajata, do distribučního skladu na adresu [adresa]. Nevrátí-li žalovaná taková zařízení v uvedené lhůtě, je [právnická osoba] oprávněna vyúčtovat žalované smluvní pokutu dle ceníku této společnosti. Dle aktuálního ceníku činila smluvní pokuta za nevrácení pronajatých zařízení částku 4 000 Kč Smluvní podmínky učinily smluvní strany součástí smlouvy samotné, avšak jejich text nebyl stranami podepsán. 4. Z listinných důkazů soud rovněž zjistil, že nájem modemu byl žalované vyúčtován fakturami [číslo] ze dne [datum] splatnou dne [datum], [číslo] ze dne [datum] splatnou dne [datum], [číslo] ze dne [datum] splatnou dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a splatnou dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a splatnou dne [datum]. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní došlo k převodu žalované pohledávky na žalobkyni. 6. Právní posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč se opírá o z. [číslo] Sb., o elektronických komunikacích (zejména § 61 a násl. zákona), §409, §410, §1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). 7. Soud shledal, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu §1810 o. z. 8. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, a to v jeho právní větě uvádí, že:„ V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ 9. Ústavní soud mj. vyšel z toho, že:„ Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ (viz b. 30 uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR). 10. Soud tak rovněž při výkladu předmětné smlouvy ve spojení se smluvními podmínkami a ceníkem [právnická osoba] stanovujícím konkrétní výši smluvní pokuty, pokud se týká ujednání o žalované smluvní pokutě, dospěl k závěru, že uvedená společnost v rozporu s citovaným nálezem ÚS ČR učinila ujednání o smluvní pokutě součástí všeobecných obchodních podmínek (ceníku služeb), resp. v samotné smlouvě odkázala v otázce výpočtu výše smluvní pokuty na svůj ceník. 11. S ohledem na výše uvedené soud žalobu v rozsahu nároku na smluvní pokutu zamítl, neboť ujednání o výši smluvní pokuty nebylo součástí smlouvy samotné, nýbrž bylo součástí ceníku, na který v hlavním textu smluvní smlouvy strany pouze poukázaly. 12. O nároku žalobkyně na zaplacení nájemného za pronájem výše uvedených zařízení soud rozhodl v souladu s §2201 a násl. o. z. 13. O postoupení žalované pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s §1879 a násl. z. č. 89/2012Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Podle §1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 15. Předmětem řízení byla částka 4 433,56 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu částky 433,56 Kč, tj. v 10 % předmětu řízení, žalovaná proto v rozsahu 90 % předmětu řízení. Po odečtení úspěchu od neúspěchu by tak žalované náležel nárok na náhradu nákladů v rozsahu 80 % vynaložených nákladů řízení, avšak ze spisu bylo zjištěno, že žalované náklady řízení nevznikly. 1. Soud ve věci nenařídil jednání, neboť postupoval v souladu s §115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 16. Žalobkyně ve věci uvedla, že pokud soud shledá, že tvrzené, resp. dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno, žalobce souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně rovněž poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. 17. Právní věta rozsudku NS ČR ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 zní:„ K projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci.“ 18. V souladu s §115a o. s. ř. a s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR soud uvádí, že postupu zakotveného v §115a o. s. ř. může soud využít v případě, že lze ve věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a za podmínky, že s tímto postupem účastníci souhlasí. Toto zákonné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí samotného, resp. způsobu, jakým bude ve věci rozhodnuto. Pokud se žalobkyně zabývala ve svém písemném vyjádření ze dne 17. 7. 2020 tím, že souhlasí s tím, aby soud podle §115a o. s. ř. postupoval pouze v případě, pokud bude žalobě vyhověno, nijak se nevyjádřila k otázce, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. V souladu s tím, že se k této otázce nevyjádřila, soud rozhodl v souladu s §115a o. s. ř.