50 C 77/2022-44 — Okresní soud v Mostě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 232 502,49 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřeli dne 16. 7. 2015 právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovaný Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [anonymizována dvě slova], [číslo] na základě které obdržel žalovaný úvěr ve výši 300 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit dohodnutý úrok ve výši 18,90 % ročně a poplatky. To vše prostřednictvím 120 měsíčních splátek ve výši 5 826,58 Kč, počínaje dnem 20. 8. 2015. Žalovanému byl úvěr poskytnut dne 16. 7. 2015, žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto banka využila svého práva a prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný, dopisem ze dne 16. 6. 2020. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 230 534,01 Kč, kapitalizovaného úroku ke dni 16. 9. 2020 ve výši 17 694,41 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 968,48 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 16. 9. 2021 ve výši 27 508,43 Kč, úrok a úrok z prodlení z částky 230 534,01 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Podáním ze dne 27. 10. 2022 žalobkyně doplnila žalobní tvrzení o skutečnosti prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala v dostupných interních i externích databázích údaje týkající se příjmových poměrů žalovaného, zda tento nemá splatné pohledávky z jiných poskytnutých úvěrů, zda není v exekuci, insolvenci atp. na základě takto získaných poznatků provedla výpočet a individuální hodnocení žalovaného jako klienta. Poskytnutý úvěr byl určen na konsolidaci dosavadních 4 úvěrů s celkovou měsíční splátkou 4 592,8 Kč, které byly žalovaným řádně spláceny. Tento postup považuje žalobkyně za zcela dostatečný a odpovědný postup poskytovatele spotřebitelského úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 16. 7. 2015, žalovaný smlouvu podepsal. Na základě smlouvy obdržel žalovaný úvěr ve výši 300 000 Kč, splátky byly dohodnuty v počtu 120 ve výši 5 580,58 Kč spolu s pojištěním ve výši 246 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje 20. 8. 2015. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok 18,90% ročně a poplatky, uvedené v článku IV. Smlouvy s odkazem na ceník poplatků banky. Smlouvou bylo dohodnuto, že z poskytnutého úvěru částka ve výši 186 935,08 Kč bude použita na úhradu zůstatků dříve poskytnutých úvěrů a zbytek bude odeslán na účet žalovaného. Z předložených výpisů z úvěrového účtu do září 2021 a platební historie, soud zjistil průběh placení úvěru žalovaným a výši dlužné částky, která odpovídá žalobním tvrzením. Z oznámení ze dne 18. 6. 2020, soud zjistil, že z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, banka úvěr zesplatnila ke dni 16. 6. 2020 a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení nejpozději do 2. 7. 2020. Ke dni zesplatnění byla dlužná částka ve výši 250 637,35 Kč na jistině. Dopis byl žalovanému odeslán dne 19. 6. 2020, jak žalobkyně doložila přiloženým listem knihy odeslané pošty. Z přiložené výzvy právního zástupce žalobkyně spolu s přiloženým listem knihy odeslané pošty ze dne 10. 12. 2021, soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě vymáhané pohledávky. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 9. 2021 a následně ze dne 21. 10. 2021, soud zjistil, že vymáhaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení bylo v obou případech oznámeno žalovanému, jak je doloženo dopisy ze dne 29. 9. 2021 a dne 5. 11 2020, spolu s doklady o odeslání. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 16. 7. 2015 uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru, na základě které obdržel žalovaný úvěr ve výši 300 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok a poplatky. To vše prostřednictvím 120 měsíčních splátek. Z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, kdy platil splátky pouze do února 2020, zesplatnila ke dni 16. 6. 2020, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužnou částku nezaplatil a to ani po následujících výzvách. Žalovaná pohledávka byla posléze převedena na žalobkyni. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, jelikož se žalobkyni předloženými důkazy podařilo prokázat, že splnila veškeré své smluvní povinnosti a naopak žalovaný tyto povinnosti nesplnil a dostal se do prodlení s jejich plněním. Ze stejného důvodu přiznal soud žalobkyni též nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Ve věci povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného soud dospěl k závěru, že žalobkyně měla dostatečné informace o majetkových poměrech žalovaného k tomu, aby řádně posoudila jeho úvěruschopnost. O příjmových poměrech žalovaného měla podrobnou znalost z dřívějších úvěrových vztahů, žalovaný navíc splácel od roku 2017 do roku 2020 řádně poskytnutý úvěr. Je tedy zřejmé, že v době, kdy uzavíral předmětnou smlouvu o úvěru, bylo v jeho možnostech poskytnutý úvěr splatit. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 38 401,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 301 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 232 502,49 Kč sestávající z částky 9 260 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. a z částky 4 630 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 050 Kč ve výši 5 050,50 Kč.