50 C 88/2022-34 — Okresní soud v Mostě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 558,02 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřeli dne 9. 5. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovaný Smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [anonymizována dvě slova], [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru), na základě které obdržel žalovaný úvěr ve výši 42 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit dohodnutý úrok ve výši 15,10 % ročně a poplatky. Žalovanému byl úvěr poskytnut dne 9. 5. 2018, žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto banka využila svého práva a prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný, dopisem ze dne 22. 6. 2020. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 27 558,02 Kč, úroku a úroku z prodlení z částky 27 558,02 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení. Podáním ze dne 25. 8. 2022 žalobkyně doplnila žalobní tvrzení o skutečnosti prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala v dostupných interních i externích databázích údaje týkající se příjmových poměrů žalovaného, zda tento nemá splatné pohledávky z jiných poskytnutých úvěrů, zda není v exekuci, insolvenci atp., na základě takto získaných poznatků provedla výpočet a individuální hodnocení žalovaného jako klienta. Tento postup považuje žalobkyně za zcela dostatečný a odpovědný postup poskytovatele spotřebitelského úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 9. 5. 2018, žalovaný smlouvu podepsal. Na základě smlouvy obdržel žalovaný úvěr ve výši úvěrového rámce 42 000 Kč, splátky byly dohodnuty ve výši 2,10% úvěrového rámce, tj. 882 Kč měsíčně. Pokud bude úvěr čerpán jednorázově, pak je měsíční splátka ve výši 366,63 Kč a počet splátek byl dohodnut na 74, celkem měl zaplatit částku 66 136,63 Kč. Z předložených výpisů z úvěrového účtu žalovaného a platební historie, soud zjistil průběh placení úvěru žalovaným a výši dlužné částky, která odpovídá žalobním tvrzením. Z oznámení ze dne 24. 6. 2020, soud zjistil, že z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, banka úvěr zesplatnila ke dni 22. 6. 2020 a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení nejpozději do 8. 7. 2020. Ke dni zesplatnění byla dlužná částka ve výši 47 088,89 Kč na jistině. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 11. 2021, který žalobkyně spolu s dokladem o odeslání předložila. Z přiložené výzvy právního zástupce žalobkyně spolu s přiloženým listem knihy odeslané pošty ze dne 10. 12. 2021, soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě vymáhané pohledávky. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 9. 2021 a následně ze dne 21. 10. 2021, soud zjistil, že vymáhaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení bylo v obou případech oznámeno žalovanému, jak je doloženo dopisy ze dne 29. 9. 2021 a dne 5. 11 2020, spolu s doklady o odeslání. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 9. 5. 2018 uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru, na základě které obdržel žalovaný revolvingový úvěr ve výši úvěrového limitu 42 000 Kč, který žalovaný dne 9. 5. 2018 vyčerpal. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit dohodnutý úrok a poplatky. To vše prostřednictvím anuitních měsíčních splátek. Z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, kdy platil splátky pouze do ledna 2020, zesplatnila ke dni 22. 6. 2020, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužnou částku nezaplatil a to ani po následujících výzvách. Žalovaná pohledávka byla posléze převedena na žalobkyni. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, jelikož se žalobkyni předloženými důkazy podařilo prokázat, že splnila veškeré své smluvní povinnosti a naopak žalovaný tyto povinnosti nesplnil a dostal se do prodlení s jejich plněním. Ze stejného důvodu přiznal soud žalobkyni též nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Ve věci povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného soud dospěl k závěru, že žalobkyně měla dostatečné informace o majetkových poměrech žalovaného k tomu, aby řádně posoudila jeho úvěruschopnost. O příjmových poměrech žalovaného měla podrobnou znalost z dřívějších úvěrových vztahů, žalovaný navíc splácel od roku 2018 do roku 2020 řádně poskytnutý úvěr. Je tedy zřejmé, že v době, kdy uzavíral předmětnou smlouvu o úvěru bylo v jeho možnostech poskytnutý úvěr splatit. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 907,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 103 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 558,02 Kč sestávající z částky 2 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. a z částky 1 110 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 450 Kč ve výši 1 354,50 Kč.