60 C 172/2023-22 — Okresní soud v Mostě

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení dlužného nájemného v souvislosti s užíváním bytu ve vlastnictví žalobce. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Platnost smluvního ujednání ze dne [datum] ani výši žalobou uplatněné pohledávky v průběhu řízení nijak nezpochybnil. Se zřetelem k prohlášení účastníků řízení podle ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání a bez provedení dokazování, když před rozhodnutím vycházel ze žaloby a z listinných důkazů tak, jak byly soustředěny v souvisejícím spise. Soud má za zjištěné, že žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] nájemní smlouvu [číslo] [rok] na jejímž základě přenechal žalovanému do užívání byt [číslo] v bytovém domě [adresa] blok [anonymizováno], který je situovaný v 4. patře bytového domu, v ulici [ulice], obci [obec]. Mezi stranami bylo dohodnuto, že měsíční úhrada nájemného činila v období od ledna 2019 do června 2019 částku 1 559 Kč a v červenci 2019 částku 1 307 Kč. Žalovaná dosud neuhradila nájemné za měsíc únor až červenec roku 2019. Do dnešního dne žalovaný na dluhu na nájemném ničeho neuhradila. Soud má dále za zjištěné, že žalovaná neuhradila nedoplatek, který jí vznikl v souvislosti s vyúčtováním služeb poskytnutých s užíváním bytu za období od [datum] do [datum]. Z vyúčtování vyplývá, že celkové náklady za služby spojené s užíváním bytu v roce 2019 činily částku 20 918 Kč a předepsané úhrady záloh pro rok 2019 byly zaplaceny ve výši 441 Kč. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou nedoplatku za spotřebované služby spojené s užíváním bytu za rok 2019 ve výši 20 477 Kč. Výši požadované částky žalobce podrobně specifikoval v žalobě. Tato zjištění zůstala nesporná a soud z nich jako takových vycházel. V rámci právní úvahy soud vycházel z ustanovení § 2235 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), z ustanovení § 2235, § 2246 o.z., dále z dopadajících ustanovení zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a ze smluvního ujednání účastníků. Žalovaný nárok posoudil soud jako důvodný v celém rozsahu a důsledně tomu žalobě beze zbytku vyhověl (výrok sub. I.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud respektoval nález Ústavního soudu České republiky č. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je možné přiznat pouze náhradu nákladů, které byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Z citovaného rozhodnutí vyplývá závěr, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Soud důsledně uvedenému, v rámci spravedlivého přístupu, dospěl k závěru, že žalobce je nutné považovat za nezastoupeného účastníka, kterému proto podle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu přiznal náklady, které se týkají uplatněného požadavku na náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek 1 479 Kč a za hotové výdaje ve výši 300 Kč (za sepis žaloby) s tím, že předžalobní výzva byla zaslána žalobcem (výrok sub. II).