61 C 30/2023-20 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 15.11.2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 3 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12.4.2021 žalobkyně žalovanému poskytla záchytnou službu v Protialkoholní záchytné stanici [ulice], [obec a číslo], která je provozována žalobkyní. Daňovým dokladem [číslo] ze dne 12.4.2021 byly žalovanému vyúčtovány náklady za ošetření a pobyt ve výši 3 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku uznal co do důvodu a výše. Žalovaný předmětnou částku neuhradil. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 13.5.2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný dne 12.4.2021 písemně uznal co do důvodu a výše dlužnou částku 3 000 Kč. Důvodem dluhu bylo provedené vyšetření, ošetření a pobyt v Protialkoholní záchytné stanici [ulice], [obec a číslo] dne 12.4.2021. Žalovaný se zavázal dlužnou částku uhradit žalobkyni do 30 dnů. Za pobyt na protialkoholní záchytné stanici byla žalovanému také dne 12.4.2021 faktura [číslo] na částku 3 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 27.7.2022. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Žalovaný písemně vůči žalobkyni uznal dluh co do důvodu i výše dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a zavázal se žalobkyni dluh uhradit do 30 dnů, tj. do 12.5.2021. Jelikož žalovaný dluh písemně uznal, má se dle § 2053 o.z. za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. 6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku) včetně úroku z prodlení, na který má žalobkyně nárok dle § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud ve shodě s žalobou žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 13.5.2021, kdy byl žalovaný k tomuto datu s úhradou dlužné částky již v prodlení. 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku II tohoto rozsudku dle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva ve výši dle dále uvedeného. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 2 úkony právní služby 2x 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), a odměna za zastupování za 1 úkon právní služby 1x 100 Kč (předžalobní výzva) dle § 14b odst.1 a.t. a § 11 odst. 2 písm.h) a.t. (k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst.1 a.t.), tj. celkem odměna 500 Kč, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., tj. celkem 300 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak činí 800 Kč a 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, tj. celkem 1 368 Kč. 8. Soud žalobkyni přiznal odměnu dle § 14b a.t., neboť jinou odměnu nepovažoval za přiměřenou vzhledem k tomu, že návrh byl žalobkyní podán na ustáleném vzoru, který uplatňuje opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, a peněžité plnění na jistině nepřevyšuje 50 000 Kč. 9. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.