32 C 71/2024-21 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „smlouvy o úvěru č. , hodnota, “, kterou zavřela žalobkyně se žalovaným dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně jej nesplácel v dohodnutých splátkách, za dobu trvání smlouvy uhradil částku , částka, , kterou žalobkyně poměrně započetla na náklady na vymáhání, smluvní pokuty, poplatky, jistinu a úroky. Splatnost úvěru nastala dne , datum, , dne , datum, se tedy žalovaný dostal do prodlení.2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto uzavřel, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115 o. s. ř.3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, měl soud za prokázané uzavření této smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen v 60. týdenních splátkách po , částka, , a to v hotovosti. Celková částka k zaplacení úvěru činila , částka, , a byla tvořena jistinou , částka, , úrokem , částka, , poplatkem za zpracování úvěru , částka, , poplatkem za hotovostní inkaso splátek , částka, . Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že v hotovosti převzal celou jistinu úvěru. Úroky byly sjednány ve výši 66 % ročně, RPSN činila 195,34 %.Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázaný obsah tohoto dokumentu, který obsahoval všechny zákonem požadované informace, a současně měl za prokázané, že žalovaný se s ním seznámil.Evidenční kartou klienta měl soud za prokázané, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací, které jí poskytl žalovaný. Žalovaný uvedl své osobní údaje a předložil doklad totožnosti, dále uvedl, že žije v bytě se třemi dalšími osobami jako spolubydlící, má učňovské vzdělání, je svobodný. Nevlastní žádnou nemovitost ani automobil, nikdy nebyl trestně stíhán, nikdy neměl úvěr u žalobkyně. Příjem uvedl ve výši , částka, čistého měsíčně, jeho zdrojem bylo zaměstnání, prokázán měl být pracovní smlouvou a výplatními páskami, ty nicméně soudu nebyly předloženy. Své výdaje žalovaný odhadl částkou , částka, , z toho , právnická osoba, Kč na nájem a , částka, na jiné výdaje domácnosti. Toto měl doložit nájemní smlouvou, která rovněž nebyla soudu předložena.Informacemi ke smlouvě měl soud za prokázané, že žalobkyně ve svém interním dokumentu u předmětné úvěrové smlouvy evidovala úhrady v celkové výši , částka, .Předžalobní výzvou ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou dlužné částky před podáním žaloby.Tvrzení žalobkyně, že v rámci ověření úvěruschopnosti žalovaného lustrovala občanský průkaz žalovaného, jeho rodné číslo, kontrolovala insolvenční rejstřík, telefonicky ověřila zaměstnání, zkontrolovala platební historii žalovaného u žalobkyně a že vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle podkladů a dle lokality a na základě odborných vědomostí obchodního zástupce „z terénu“ zůstala v rovině neprokázaných tvrzení.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který plně odpovídá žalobním tvrzením, jak byly podrobněji popsány výše, nicméně nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného pouze na základě tvrzení žalovaného, která si žádným způsobem neověřila. Příjmy žalovaného byly údajně ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto listiny soudu nicméně předloženy nebyly. Rovněž tvrzení žalovaného o jeho výdajích soud vyhodnotil jako nevěrohodné. Právní předchůdkyně žalobkyně si dále žádným způsobem neověřila tvrzení žalovaného, že nemá žádné jiné závazky a že nesplácí žádné jiné půjčky. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE a E, že proti žalovanému sice nebyla v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena žádná exekuční řízení, krátce po jejím uzavření bylo nicméně jedno exekuční řízení zahájeno, dalších šest následovalo v době pozdější. Z toho je evidentní, že žalovaný musel mít v době před uzavřením smlouvy o úvěru jiné závazky, které žalobkyně zamlčel, a které nebyl následně schopen splácet. Údaje uvedené v evidenční kartě klienta ze strany žalovaného tedy nebyly úplné, nadto uvedené výdaje zjevně nemohly odpovídat skutečnosti. Tomu mohla žalobkyně snadno zabránit, pokud by si dostatečně ověřila minimálně výdaje žalovaného a existenci dalších závazků. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:6. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikol