6 C 28/2021-30 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částek uvedených ve výroku rozsudku a náhrady nákladů řízení. Svůj nárok odůvodnila tak, že žalovaná nezaplatila televizní poplatky. 2. K návrhu žalobkyně vydal soud elektronický platební rozkaz. Ten však byl následně soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo v souladu s o.s.ř. doručit. 3. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Soudní zásilku obsahující žalobu i výzvu k vyjádření a k postupu dle § 115a o.s.ř. považuje soud za doručenou s odkazem na usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 1308/10 Ústavní soud v nálezu uvedl, že ustanovení § 49 o. s. ř., které upravuje doručování písemností do vlastních rukou nezasahuje do ústavně chráněných práv, vyjádřených zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v § 46b písm. a) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nebo v místě bydliště dle centrální evidence obyvatel nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit. Žalované bylo doručeno vhozením do schránky. 4. Listinnými důkazy je prokázán následující skutkový stav. Žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku, a to na základě přihlášky ze srpna 2019, jak dokládá potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků (čl. 9 spisu) a výzva k přihlášení poplatníka. Jako držiteli televizního přijímače jí vznikla povinnost platit televizní poplatky ve stanovené výši. Měsíční sazba televizního poplatku činí 135 Kč. Žalovaná tuto povinnost řádně neplnila. Poplatek nezaplatila, jak dokládá výpis detailu dluhu za období od září 2019 do ledna 2020 včetně. Celkem tak dluží za výše uvedených 5 nezaplacených měsíců částku 675 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu výzvou datovanou dne [datum], [datum], [datum] - dokládají kopie listin čl. 15-22. Kapitalizovaná výše úroku z prodlení je vypočtena na čl. 14. 5. Podle § 3 odst. 2, 4, podle § 6, § 7/2 a §10 zák. [číslo] poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen "provozovatel vysílání ze zákona") po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. Poplatek je splatný do každého 15.dne kalendářního měsíce. Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 6. Podle § 1970 o.z. (z.č. 89/2012 Sb.) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Žaloba je důvodná. Žalovaná je poplatníkem televizního poplatku. Povinnost k úhradě televizního poplatku vzniká s vlastnictvím televizního přijímače (§ 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb). V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaná televizní poplatek neuhradila za 5 měsíců při sazbě 135 Kč za měsíc. Žalobkyně žalovanou vyzvala k dobrovolnému splnění povinnosti, žalovaná dluh dosud neuhradila. Úrok z prodlení je vypočten podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a je žádán od počátku prodlení jednotlivých plateb do [datum]. Za další období žalobkyně úrok v této žalobě neuplatňuje. Úrok je v částce 60,29 Kč, výpočet je založen ve spise. Z těchto důvodů soud žalobě plně vyhověl. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena dle § 160 o.s.ř. 8. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Soud však v daném případě nepovažuje náklady žalobkyně související s jejím právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne [datum], ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. V tomto směru se tak Ústavní soud, konkrétně I. senát neztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 1588/12. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a dále dva režijní paušály po 100 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, jako by žalobkyně nebyla zastoupena zástupcem. Z výše uvedeného důvodu nelze tedy přiznat ani částku za DPH, neboť odměnu za zastoupení zástupci nepřiznává. Žalobkyni je přiznána pouze náhrada za již zaplacený [příjmení] a dále náhrada hotových výdajů za dva úkony v paušální výši. Náklady řízení jsou tedy ve výši 600 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně, neboť žalobkyně je zastoupena advokátem a je jí přiznána náhrada nákladů řízení.