12 C 216/2023-17 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému jako právní nástupce společnosti [právnická osoba] [IČO], zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdce na základě smlouvy uzavřené se žalovaným dne 18. 12. 2009 poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 11.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem ve výši 6.974 Kč ve splátkách. Žalovaný splátky řádně nehradil a úvěr se stal splatným dne 16. 7. 2010. K postoupení pohledávky [právnická osoba] [anonymizováno] došlo na základě smlouvy o postoupení ze dne 19. 6. 2015 a k postoupení žalobkyni na základě smlouvy ze dne 24. 8. 2018. Tvrdila dále, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn, pohledávku však neuhradil. 2. Ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2009 soud zjistil, že věřitel [právnická osoba] [IČO] se zavázal poskytnout žalovanému částku 11.000 Kč. Žalovaný se zároveň zavázal vrátit věřiteli poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 6.974 Kč ve 30 splátkách. Částku 11.000 Kč žalovaný převzal při podpisu smlouvy. 3. Skutečnost, že mezi společností [právnická osoba] [IČO], a [právnická osoba] S. a. r. l. bylo dohodnuto dne 19. 6. 2015 postoupení pohledávky za žalovaným, vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2009, nebyla prokázána. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a příloha smlouvy o postoupení pohledávek, kterými žalobkyně toto tvrzení prokazovala, neobsahovaly seznam pohledávek v takové podobě, která je popsána ve smlouvě o postoupení pohledávek, tedy jako součást smlouvy obsahující podpisy účastníků smlouvy. 4. Soud nehodnotí další důkazy neprovedl, když žalobkyně v řízení neprokázala rozhodující skutečnost, že mezi věřitelem a společností [právnická osoba] [IČO] bylo dohodnuto postoupení pohledávky, kterou měl věřitel za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2009. 5. Podle ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. 6. Podle ust. § 497 zákona č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák.) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ust. § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 § 524 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. 8. Soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno o své aktivní legitimaci k tomu, aby mohla pohledávku uplatněnou žalobou vymáhat proti žalovanému. Žalobkyně dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci ze dvou smluv o postoupení pohledávek, přičemž z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015 (první v pořadí) nelze dovodit, že [právnická osoba] [anonymizováno] byla věřitelem postoupena pohledávka ze smlouvy o půjčce za žalovaným. Pakliže nemá soud prokázáno, že se tato společnost stala věřitelkou žalovaného, nelze dojít ani k závěru, že se žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2018 stala věřitelkou žalovaného a má proto právo uplatit své nároky proti žalovanému v tomto řízení. 9. Právo na náhradu nákladů řízení by zásadně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovaný, když byl ve věci zcela úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.