12 C 17/2024-21 — Okresní soud v Nymburce

 úvěrové smlouvy dodatku k úvěrové smlouvě elektronické podpisy detaily zadaných , podezřelý výraz oznámení o zesplatnění předžalobní výzva s dodejkou výpis z účtu historie úvěru upomínky, vše založeno v CEPR posouzení úvěruschopnosti č. , hodnota1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši , částka, , úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, a úroku prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky od , datum, do zaplacení. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne , datum, , z jejíhož titulu poskytla žalované možnost přečerpat peněžní prostředky až do výše , částka, . Vyčerpané finanční prostředky měla žalovaná vrátit i s úroky v dohodnutých splátkách. Žalovaná úvěr řádně nesplácela. Žalobkyně jí proto oznámila zesplatnění úvěru ke dni , datum, . Ke dni činila nesplacená jistina úvěru částku , částka, s jejímž zaplacením se dostala do prodlení dne , datum, . Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet posuzovala na základě zjištění učiněných o výši příjmu žalované z výpisu z běžného účtu, nahlédnutím do příslušných registrů, z údajů o úvěrovém zatížení u žalobkyně a ze statistických údajů zveřejňovaných ČSÚ.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, , dodatku úvěrové smlouvy a detailů zadaných , podezřelý výraz, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo prostřednictvím internetového bankovnictví vedeného žalobkyní žalovanou dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované možnost čerpat peněžní prostředky z nekrytého účtu do výše , částka, s možností opakovaného čerpání. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaná vrátí poskytnuté peněžní prostředky s úrokem ve výši 16,9 % ročně v dohodnutých splátkách.4. Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru vycházela z toho, že žalovaná má průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši , částka, , výdaje stanovila na základě statistických údajů ve výši , částka, a o úvěrovém zatížení žalované žalobkyně zjistila, že její splátky činí cca , částka, měsíčně.5. Výpisem z účtu a historií úvěru bylo prokázáno, že žalovaná vyčerpala z běžného účtu prostředky v částce , částka, , aniž by účet vykazoval kladný zůstatek v této výši, a to i pro další období. Celkem žalovaná uhradila částku , částka, .6. Z oznámení o zesplatnění ze dne , datum, a upomínek soud zjistil, že žalobkyně sepsala výzvu pro žalovanou k celého úvěru. Skutečnost, že výzvu odeslala, nebyla prokázána. Žalobkyně se k jednání nedostavila a sama se tak vzdala možnosti být soudem ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o potřebě navrhnout k tomuto důkazy s upozorněním na následky nesplnění této povinnosti7. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, a dodejky ze dne , datum, má soud za prokázané, že byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána k úhradě pohledávek vyplývajících ze smlouvy o revolvingovém úvěru, a to ve lhůtě do , datum, .8. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to porovnáním příjmů a skutečných výdajů žalované. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování všech skutečných výdajů žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedl nulové částky u veškerých výdajů. Žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání, které se konalo dne , datum, , sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k tomuto tvrzení důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti.9. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovaným jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud Če