13 C 165/2024-17 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, . Žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřeli žalovaný a žalobce smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný čerpal částku , částka, , kterou však žalobci nevrátil.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.4. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně. Žalovaný, a to na rozdíl od žalobce, nejednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání § 3 písm. a) a b) ZosÚ, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.]. Splněny jsou také předpoklady vyplývající z § 1 a § 2 ZosÚ.6. Princip odpovědného úvěrování, resp. ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen zavedením sankce pro případ, nedostojí-li věřitel odborné péče při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno nedostojí-li vysoce kvalifikované činnosti profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu dlužníka, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.7. Žalobce nedostál odborné péče poskytovatele spotřebitelských úvěrů (pod což lze podřadit i zápůjčku uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem) náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet dluh ve sjednaných splátkách. Obvyklá praxe poskytovatelů spotřebitelských úvěru je vyžadovat alespoň výplatnice, SIPO a výpis z účtu žadatele, a to více než za jeden měsíc. Tato praxe koresponduje s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne , datum, ve věci C-449/13, který výslovně konstatoval, že: „ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Žalobce v tomto případě přes výzvu soudu nedoložil, na základě jakých dokumentů zkoumal schopnost žalovaného dluh řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by schopnost žalovaného řádně dluh splácet byla žalobcem zkoumána Tato skutečnost nutně vede k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (viz. závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. Vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu čl. 9 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 86 a 87 zákona 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 občanského zákoníku, vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing , jméno FO, C-106/89, EU:C:1990:395, , jméno FO, C-240–244/98, EU:, právnická osoba, :346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z , datum, , sp. zn. , spisová značka, .] Definitivní výklad pak učinil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne , datum, ve věci C-679/18, když rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v , adresa, , zda neplatnost smlouvy při porušení povinnosti úvěrujícího zkoumat schopnost dlužníka splácet je absolutní nebo relativní, tedy jen k námitce dlužníka ve prospěch absolutní neplatnosti.9. Skutková podstata zakotvená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku – plnění bez právního důvodu – zahrnuje také případy, kdy bylo plněno na závazek, byť neplatný. Takový závazek ovlivňuje předpoklady a podobu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Protože žalovaný neuhradil na splátkách dluhu ničeho, přiznal soud žalobci nárok na vrácení celé poskytnuté částky, to je , částka, . Vzhledem k neplatnosti smlouvy nemohou být shledány důvodnými žalobní nároky na zaplacení jakýchkoliv poplatků, úroků, či smluvních pokut. Soud proto zamítl žalobu v té části, ve které žalobce požadoval zaplatit vše nad přiznanou jistinu.10. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, pro absenci dohody a zákonné úpravy, nastává uplynutím zákonné či věřitelem stanovené lhůty poté, kdy žalující věřitel plnění požaduje (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný byl dle názoru soudu vyzván k plnění až doručenou žalobou dne , datum, a až od následujícího dne je proto žalovaný v prodlení. Proto bylo žalobci přiznáno příslušenství spočívající v úroku z prodlení ve výši zákonné sazby podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 12,75 % z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení. Vzhledem k nižší zákonné sazbě úroků z prodlení ve druhém pololetí roku 2024 než žalovaných 15 % ročně, soud zamítl požadavek na úrok z prodlení nad sazbu 12,75 % ročně.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud na základě skutečnosti, že převážně úspěšné žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.