23 C 15/2021-59 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že ve dnech 10. 3. 2020, 23. 4. 2020, 20. 5. 2020 a 27. 5. 2020 byl žalovaný převezen do záchytné stanice žalobkyně, kde mu bylo poskytnuto nezbytné vyšetření, ošetření a následný pobyt ve smyslu § 89a a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen„ zákon o specifických zdravotních službách“). Za tyto úkony účtovala žalobkyně žalovanému náklady ve výši 2 500 Kč za každý záchyt, tedy v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný svůj dluh ve výši á 2 500 Kč, celkem 10 000 Kč ze dnů 11. 3. 2020, 24. 4. 2020, 21. 5. 2020 a 27. 5. 2020 uznal co do důvodu a výše s povinností zaplatit jej do 8 dnů, tj. do 19. 3. 2020, 2. 5. 2020 29. 5. 2020 a 4. 6. 2020, ničeho však neuhradil. Žalobkyně dále uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 2 500 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, z částky 2 500 Kč od 3. 5. 2020 do zaplacení, z částky 2 500 Kč od 30. 5. 2020 do zaplacení a z částky 2 500 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení. Předžalobní výzvy byly žalovanému zaslány. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil, po celou dobu řízení zůstal zcela procesně pasivní. 3. Jelikož proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání, je jeho odůvodnění koncipováno jako zjednodušené ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 zákona o. s. ř. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: ve dnech od 10. 3. 2020 do 11. 3. 2020 (při přijetí hladina alkoholu 3,29 ‰), od 23. 4. 2020 do 24. 4. 2020 (při přijetí hladina alkoholu 2,37 ‰), od 20. 5. 2020 do 21. 5. 2020 (při přijetí hladina alkoholu 3,1 ‰) a 27. 5. 2020 (při přijetí hladina alkoholu 3,18 ‰) došlo k záchytu žalovaného v záchytné stanici žalobkyně. Za jednotlivé záchyty účtovala žalobkyně žalovanému částku 2 500 Kč se splatností do 8 dnů ode dne vystavení daňového dokladu. Jednotlivé daňové doklady byly vystaveny ve dnech 11. 3. 2020, 24. 4. 2020, 21. 5. 2020 a 27. 5. 2020. Součástí každého daňového dokladu je rovněž uznání dluhu co do důvodu a výše s uvedením data a podpisem žalovaného. Předžalobní výzvy byly žalovanému zaslány. Žalovaný k dnešnímu dni na dluhu žalobkyni ničeho neuhradil. 5. Podle § 89b odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách osoba, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, je povinna se podrobit vyšetření a pobytu v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací, po dobu nezbytně nutnou, avšak kratší než 24 hodin. 6. Podle § 89e odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, věty první před středníkem, prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta. 7. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel, který řádně a včas splnil své smluvní povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 9. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně provedla ve dnech 10. 3. 2020, 23. 4. 2020, 20. 5. 2020 a 27. 5. 2020 záchyty žalovaného ve smyslu § 89b zákona o specifických zdravotních službách. Žalovaný je v souladu s § 89e zákona o specifických zdravotních službách povinen uhradit žalobkyni, jako poskytovatelce záchytné služby, náklady na poskytnuté záchytné služby, které žalobkyně vyčíslila ve výši 2 500 Kč za každý jednotlivý záchyt. Splatnost dluhu byla stanovena do 8 dnů od vystavení jednotlivých daňových dokladů, které žalovaný osobně převzal a převzetí stvrdil svým podpisem ve dnech 11. 3. 2020, 24. 4. 2020, 21. 5. 2020 a 27. 5. 2020. V dané procesní situaci bylo pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že žalobkyni dluh, byť částečně, uhradil, případně, že uplatněná pohledávka zanikla jinak. Žalovaný, v řízení zcela pasivní, netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že dluh uhradil, případně, že uplatněná pohledávka zanikla některým z jiných zákonných důvodu a žádná taková skutečnost ani v řízení nevyšla najevo. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč. Dále byl žalovaný zavázán podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky 2 500 Kč plynoucího ode dne následujícího po splatnosti každého jednotlivého vystaveného daňového dokladu. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla plně procesně úspěšným účastníkem a žalovaný tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 200 Kč sestávající z uhrazeného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a 200 Kč jako paušální náhrady po 100 Kč (ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za předžalobní výzvu a návrh ve věci samé. Žalobkyně kromě soudního poplatku účtovala náhradu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, konkrétně za 5 úkonů právní služby a 5x paušální náhradu hotových výdajů, vše navýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty, jejímž je advokát zastupující žalobkyni plátcem. Tyto náklady však soud nepovažuje na účelně vynaložené a nepřiznal proto jejich náhradu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k této problematice (k tomu viz nálezy Ústavního soudu týkající organizačních složek státu např. sp. zn. II. ÚS 3855/14 a institucí napojených na veřejné prostředky, např. České televize, sp. zn. I. ÚS 3344/12, sp. zn. II. ÚS 1333/14, Všeobecné zdravotní pojišťovny, sp. zn. IV. ÚS 474/13, fakultní nemocnice, sp. zn. I. ÚS 195/11). Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 Ústavní soud přímo ve vztahu k žalobkyni a účelnosti jí vynaložených nákladů na právní zastoupení ve stejné právní věci (přiznání nákladů záchytu) konstatoval, že„ Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, při němž se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, nebude tolerovat……Pokud jde o náklady spojené s právním zastoupením žalobkyně, okresní soud se v prvé řadě měl zabývat otázkou jejich účelnosti. Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany, hospodařící s majetkem státu, a tak bylo namístě, aby okresní soud posoudil žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení pohledem principů vymezených v judikatuře Ústavního soudu, jak byla nastíněna výše.“ K uvedenému pak soud již jen dodává, že žalobkyně jako příspěvková organizace Ministerstva obrany je navázána na veřejné prostředky, z nichž je financován její provoz a měla by prostředky státu vynakládat účelně. V případě jako je tento, kdy se v řízeních o přiznání nákladů záchytu jedná svým obsahem o naprosto jednoduchá, až banální podání, které navíc žalobkyně podává opakovaně (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 2/2021, sp. zn. 11 C 76/2021, sp. zn. 29 C 103/2021, sp. zn. 27 C 104/2021, sp. zn. 24 C 104/2021 a mnoho dalších), a ve zcela identické podobě (liší se jen ve jménu osoby, datu záchytu a výši žalované částky), však nepovažuje soud náklady na právní zastoupení žalobkyně za účelně vynaložené. A to tím spíše, že žalobkyně je v těchto řízeních úspěšná a není tedy od ní vyžadována žádná procesní aktivita nad rámec učiněného podání ve věci samé. Soud proto o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.