15 C 67/2020-201 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2020 ve znění její opravy ze dne 3. 7. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 35 800 Kč s příslušenstvím. 2. Žalobce po žalované jednak požadoval zaplacení částky 13 000 Kč, když tuto částku žalobce zaslal dne 11. 3. 2019 žalované na účet s tím, že se jedná o část výživného. U soudního jednání opatrovnického soudu rodiče uzavřeli dohodu, ve které se dohodli na tom, že předmětná částka ve výši 13 000 Kč na výživu nezletilých dětí poslána nebyla. Na základě dohody rodičů byly na výživné za měsíc březen 2019 započteny pouze platby žalovaného ve výši 8 500 Kč a zbylé výživné ve výši 16 500 Kč tak žalobce na základě dohody doplatil v květnu 2020. Pokud žalovaná aktuálně tvrdí, že částka 13 000 Kč byla uhrazena na výživné, je nepochybné, že změnila svůj postoj a jedná se pouze o účelové tvrzení. Žalobce tak má za to, že předmětná částka byla uhrazena bez právního důvodu a žalovaná se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalobce pak v řízení požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení. 3. Žalobce se po žalované dále domáhal zaplacení částky 22 800 Kč, když účastníci jsou ideálními spoluvlastníky plně vybaveného terasového bytu 4+kk na adrese [adresa žalované a žalobce] (výše podílu ½), který od ledna 2019 využívá výlučně žalovaná. Dne 6. 1. 2020 tak žalobce žalované zaslal email, ve kterém ji vyzval k úhradě náhrady za užívání společné věci nad rámec vlastnického podílu, když tuto náhradu žalobce určil částkou 3 800 Kč měsíčně, tedy za období od ledna do června 2020, tak žalovaná žalobci dluží částku 22 800 Kč. Žalobce pak v řízení požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 22 800 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 25. 2. 2021 a vykonatelnosti dne 9. 2. 2021, soud dle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 2. 2. 2021, kterou se nově žalobce domáhá po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení spojeného s užíváním předmětného bytu ve výši 108 000 Kč. Žalobce nově požaduje úhradu ve výši 9 000 Kč měsíčně, to je polovinu komerčního nájmu, a to za období leden až prosinec 2020. Žalobce pak požadoval zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 54 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení a z částky 54 000 Kč za dobu od 30. 6. 2020 do zaplacení. U soudního jednání dne 3. 12. 2021 pak žalobce vzal podanou žalobu částečně zpět, a to co do části zákonných úroků z prodlení, kdy nadále požaduje tyto úroky z částky 22 800 Kč za dobu od 30. 6. 2021 do zaplacení, ale z částky 85 200 Kč tyto zákonné úroky z prodlení požaduje za dobu od 1. 3. 2021. Zástupce žalované pak s tímto zpětvzetím žaloby souhlasil. Vzhledem k těmto skutečnostem tak bylo řízení částečně zastaveno (výrok I. tohoto rozsudku). 4. K argumentům žalované žalobce uvedl, že ze společné domácnosti odešel kvůli vzájemným neshodám s žalovanou a od jeho odchodu jsou vztahy účastníků extrémně napjaté. Představa, že by za daných okolností mohl s žalovanou žít v jednom bytě je sama o sobě bizarní. Ke styku s mladší dcerou pak žalobce předmětný byt používal pouze v období březen až květen 2020, ale to pouze asi 3-5 hodin týdně a jen proto, že žalovaná z důvodu pandemie onemocnění Covid-19 odmítla žalobci umožnit styk s dcerou kdekoliv jinde. Po odstěhování z bytu měl žalobce ještě své věci do poloviny roku 2020 ve sklepě žalované, nešlo však o sklep patřící k předmětnému bytu a žalovaná dosud za užívání tohoto sklepa po žalobci žádnou náhradu nepožadovala. Vzhledem k tomu, že předmětný byt užívá výlučně žalovaná, považuje žalobce za samozřejmé, že platí náklady spojené s užíváním nemovitosti (energie, služby, pojištění). Svůj podíl z daně nemovitosti žalobce samozřejmě uhradil. Rovněž není pravdou, že by měl žalobce v předmětném bytě stále k dispozici pracovnu, když tento pokoj již žalovaná upravila a vybavila jako hernu pro mladší dceru. Žalobce dále uvedl, že za rok 2019 skutečně po manželce za užívání společného bytu žádné úhrady nepožadoval a následně změnil své stanoviska a od ledna 2020 předmětné úhrady požaduje. 5. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že ji neuznává, a to ani z části. 6. K částce 13 000 Kč se žalovaná zprvu vyjádřila tak, že si žalobce protiřečí, když na jednu stranu uvádí, že v řízení o výživném tvrdil, že šlo o platbu výživného, nicméně akceptoval opačný názor, že o výživné nešlo, ale že šlo o vyrovnání za devizový účet. Žalobce svůj nárok na úhradu předmětné částky nijak nedoložil. Ve svém dalším vyjádření pak žalovaná uvedla, že předmětná platba byla poskytnuta jako výživné, a že je nepochybné, že žalobce tuto platbu s tímto záměrem také posílal. To, že soud v předmětném rozsudku vydaném v opatrovnické věci„ vynechal“ částku 13 000 Kč na věci nic nemění. V době platby byla z obou stran vůle, že jde o platbu výživného. Otec neměl a nemusel předmětnou dohodu o výživném uzavírat, pakliže měl za to, že jej poškozuje. I pokud by pak měl otec pravdu a skutečně by výživné za březen 2019 uhradil dvakrát, tak by šlo o spotřebované výživné, které nemůže být chápáno jako bezdůvodné obohacení. 7. K požadované částce 108 000 Kč se žalovaná vyjádřila tak, že žalobcem uplatňovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se jednak rozhodl odstěhovat a odejít za novou partnerkou v době, kdy mladší dceři účastníků byly 2 měsíce. Podstatné pak je zejména to, že žalobu žalobce podal pouze a jen jako přímou reakci na rozsudku č. j. [číslo jednací], kterým byla žalobci určena vyživovací povinnost, přičemž sám žalobce následně v dopise ze dne 13. 6. 2020 uvedl, že pakliže má platit vysoké výživné, tak bude požadovat náhradu za to, že žalovaná a děti užívají jejich společný byt. Nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když to byl žalobce, kdo společnou domácnost opustil a ponechal žalovanou, aby se sama starala o dvě malé děti. Žalobce má stále klíče od bytu, žalovaná mu nikdy nebránila v užívání bytu a žalobce vlastně byt stále užívá za účelem kontaktu s dětmi. Žalovaný pak užívá sklep. Žalovaná pak předmětný byt rozhodně neužívá nad rámec spoluvlastnického podílu. Jeden z pokojů byl vždy využíván jako pracovna žalobce a od jeho odstěhování je tento pokoj prázdný. Matka pak rovněž od odchodu žalobce výhradně sama hradí náklady související s bytem, a to nejenom náklady na energie, ale rovněž úhradu daně z nemovitosti, pojištění nemovitosti a dalších poplatků. Žalovaná pak odkázala na judikát Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 725/2008, kdy důvody, proč vlastník nemůže realizovat své užívací právo k bytu, je buď rozhodnutí příslušeného orgánu, dohoda účastníků nebo poměry, které vlastníkovi neumožňují užívání bytu. Tento důvod však v daném případě dán není, neboť žalobce sám tyto poměry vyvolal, on se rozhodl byt opustit a dodnes mu fakticky není bráněno, aby se do bytu vrátil. <b>8. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Dne 9. 4. 2019 žalobce žalované zaslal na účet částku 13 000 Kč s označením [jméno] 13t, dne 11. 3. 2019 rovněž částku 13 000 Kč s označením [jméno] 13t (zjištěno z výpisu z účtu). Dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] vydal Okresní soud v Olomouci rozsudek, kterým byla schválena dohoda žalobce a žalované jako rodičů, na základě které byly nezletilé děti [jméno] a [jméno] svěřeny do péče matky a otec se zavázal hradit výživné pro nezletilou [jméno] ve výši 12 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2020 a výživné pro nezletilou [jméno] ve výši 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2020 nadále. V řízení bylo zjištěno, že rodiče ukončili soužití a vedení společné domácnosti v lednu 2019, kdy se otec odstěhoval. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že rodiče se shodli na tom, že otec na výživu obou dětí zaplatil: v 2/ 2019 částku 21 500 Kč (13 000 Kč výživné + 8 500 Kč náklady na bydlení matky a dětí a školné nezletilé [jméno]), v 3/ 2019 částku 8 500 Kč, v 4/ 2019 částku 21 500 Kč, v 5/ 2019 částku 24 000 Kč, v období 6-9/ 2019 po 25 000 Kč měsíčně, v období 4-5/ 2020 po 17 000 Kč měsíčně (zjištěno z rozsudku č. j. [číslo jednací] a z protokolu ze soudního jednání ze dne [datum]). Žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky [číslo] nacházející se v budově [adresa], [katastrální uzemí], a to ve výši podílu ideální ½ (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí). Dne 24. 6. 2021 vypracoval [celé jméno znalce], znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí znalecký posudek [číslo] ve kterém uzavřel, že předpokládaná místně obvyklá úplata za užívání bytu [číslo] zapsaném na LV [číslo] pro obec Olomouc, k. ú. [část obce] za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 činí 240 000 Kč, měsíční obvyklé nájemné tak činí 20 000 Kč (zjištěno ze znaleckého posudku a výpovědi znalce). V této souvislosti soud považuje za nutné uvést, že soudu nevznik