22 C 1/2023-81 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 39 761,33 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy [číslo] ze dne 1. 4. 2019, a částky 3 690 Kč, která má představovat neuhrazené poplatky související s čerpáním tohoto úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud na základě důkazů provedených u jednání (smlouva o revolvingovém úvěru včetně dodatku; žádost o poskytnutí úvěru; ceník [anonymizována tři slova]; VOP a sazebník; výzvy a podací archy; transakční historie; výpisy z účtu za období 04/ 2018 až 04/ 2019; dokument„ posouzení úvěruschopnosti“) učinil jednotlivá skutková zjištění a na jejich základě dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu (přičemž pro přehlednost odůvodnění soud některá skutková zjištění dále rozvádí v části věnované právnímu hodnocení věci): Dne 1. 4. 2019 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem 10 000 Kč, který byl dodatkem ze dne 24. 5. 2020 navýšen o 300 % na 40 000 Kč (smlouva o revolvingovém úvěru včetně dodatku). Žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného kladně na základě údajů uvedených v žádosti o úvěrový produkt, příjem žalovaného ověřila z výpisů z účtu a výdaje žalovaného zohlednila na základě ekonomického modelu, dále přes bankovní a nebankovní registry prověřila, že žalovaný byl doposud schopný své závazky splácet, prověřila také insolvenční rejstřík a interní systém (dokument„ posouzení úvěruschopnosti“; výpisy z účtu; žádost o poskytnutí úvěru). Žalovaný započal čerpání finančních prostředků 17. 3. 2020 a naposledy na úvěr čerpal dne 26. 4. 2021. Od prvotního čerpání realizoval několik splátek jistiny, sjednaného úroku, úroku z prodlení a poplatků, přičemž naposledy žalovaný realizoval splátku dne 4. 6. 2021. Celý úvěr byl žalobkyní zesplatněn ke dni 24. 9. 2021. V současné době žalobkyně eviduje nevrácenou jistinu ve výši 39 761,33 Kč, nezaplacený sjednaný úrok ve výši 4 968 Kč, neuhrazený úrok z prodlení ve výši 2 348,41 Kč a neuhrazené poplatky ve výši 3 690 Kč (transakční historie; poslední výzva k úhradě ze dne 23. 8. 2021; rozhodnutí o okamžité splatnosti ze dne 25. 9. 2021). 4. Podstatu sporu soud právně posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zejm. § 84 a násl., § 104 a násl.), ve znění rozhodném ke dni 1. 4. 2019, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 5. Mezi stranami byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jde o tzv. spotřebitelský úvěr. 6. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před poskytnutím úvěru nebo jeho významným navýšením posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Porušení této povinnosti má za právní následek neplatnost smlouvy o úvěru jak vyplývá z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu a to v době přiměřené jeho možnostem. 7. Přestože § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do dne 28. 5. 2022 (tj. i v rozhodném znění) váže následek neplatnosti úvěrové smlouvy na námitku vznesenou ze strany spotřebitele (zákon upravuje následek jako tzv. neplatnost relativní), byla tato zákonná úprava výkladem fakticky překonána a soudy přezkoumávají proces vyhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele z úřední povinnosti. Pokud tedy věřitel úvěruschopnost vůbec nehodnotil, popř. hodnotil nedostatečně nebo dospěl k nesprávnému závěru, jde o porušení zákona, které vzhledem k účelu daného pravidla současně zjevně narušuje veřejný pořádek ve smyslu § 588 občanského zákoníku (jde tedy o tzv. neplatnost absolutní). K tomu lze odkázat zejména na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C -679/18, dále například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 8. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je stanovena jednak na ochranu samotného spotřebitele, který je zpravidla veden primárně snahou o získání určitého objemu finančních prostředků, tudíž nelze vyloučit tendenci hodnotit vlastní majetkovou situaci lehkovážně a podceňovat rizika spojená s novým dluhem. Spotřebitel je tedy chráněn před nezvladatelným zadlužením, popřípadě před další eskalací tohoto zadlužení. Na druhou stranu je povinnost posoudit úvěruschopnost stanovena i na ochranu samotného věřitele, v jehož nejlepším zájmu je, aby byl poskytnutý úvěr řádně splácen. Věřitel by si proto měl opatřit takové podklady, na jejichž základě dojde k přesvědčivému závěru, že budoucí dlužník nemůže mít zjevný problém poskytnutý úvěr splácet. V neposlední řadě je povinnost zkoumat úvěruschopnost i výrazem celospolečenského zájmu na prevenci předlužování spotřebitelů, jelikož případné negativní následky tohoto předlužení přesahují (individuální) vztah mezi stranami smlouvy a představují určitou zátěž pro celou společnost. 9. Pokud spotřebitel není schopen úvěr splácet a věřitel je nucen domáhat se své pohledávky soudní cestou, může to mít dle soudu několik příčin. Buď spotřebitel nebyl ve vztahu k předmětnému produktu úvěruschopný, nebo přistoupily pozdější (a pro věřitele počínajícího si s odbornou péčí nepředvídatelné) okolnosti, které úvěruschopnost spotřebitele omezily či znemožnily. V neposlední řadě také nelze obecně vyloučit zneužití práva ze strany spotřebitele, pokud by navzdory existující úvěruschopnosti nikdy neměl skutečný úmysl úvěr řádně splácet. 10. Soud se při posuzování věci pohyboval v mezích výše nastíněných úvah, přičemž současně zohledňoval, že konkrétní požadavky na prověření úvěruschopnosti by měly odpovídat okolnostem věci, resp. na věřitele by neměly být v důsledku existence této povinnosti kladeny nepřiměřené (neodůvodněné či nereálné) požadavky. 11. Žalobkyni nelze v žádném případě vytknout, že by se úvěruschopností žalovaného nezabývala, nicméně dle soudu nedostála v daném případě požadavku na dostatečnou úroveň odborné péče (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru) a dospěla k nesprávnému závěru. 12. Ve vztahu k příjmové položce rozpočtu vzbuzuje nejasnost skutečnost, že v dubnu 2020 došlo k podstatnému navýšení úvěrového rámce (z původních 10 000 Kč na 40 000 Kč, tj. o 300 %). Dle zákona o spotřebitelském úvěru by k prověření úvěruschopnosti mělo dojít nejenom před poskytnutím úvěru, ale i v případě podstatného navýšení úvěru. To žalobkyně učinila, jelikož v rámci doplnění tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného zaslala dokument vyhotovený ke dni navýšení úvěrového rámce. Hlavní deklarovaný příjem žalovaného nicméně ověřila na základě původních výpisů z účtu rozhodných pro prvotní poskytnutí úvěru (tj. výpisy z účtu dokladující situaci před 1. 4. 2019). Na základě těchto výpisů je hodnověrně doloženo, že žalovaný pobíral za období pěti měsíců před prvotním poskytnutím úvěru (tj. před 1. 4. 2019) mzdu v průměrné výši necelých 23 000 Kč (výpisy z účtu za prosinec 2018 až březen 2019). Žalobkyně si tak dle soudu měla vzhledem k výraznému navýšení limitu spotřebitelského úvěru ověřit informaci o příjmu žalovaného na základě aktuálních výpisů z účtu. 13. Výrazné výhrady má soud k vyhodnocení výdajové stránky rozpočtu žalovaného, jelikož žalobkyně v tomto směru vyšla z ekonomického modelu – tj. od příjmů žalovaného (vycházela z částky 22 000 Kč) odečetla výši splátek souvisejících s již poskytnutým úvěrem (výše úvěru 150 000 Kč) a navýšila splátku související s již poskytnutým revolvingovým úvěrem (dohromady tak obě splátky činily 3 551 Kč), od toho dále odečetla ekonomické výdaje namodelované na situaci žalovaného (ve výši 10 020 Kč). Žalovanému dle tohoto modelu i po započtení nové splátky úvěru zbývala částka 8 429 Kč (dokument„ posouzení úvěruschopnosti“). 14. Soud nezpochybňuje samotnou možnost vycházet při posouzení výdajové složky rozpočtu spotřebitele ze statisticky podložených (realistických) ekonomických modelů, nicméně stále se jedná o model, který z povahy věci nemusí zcela (více či méně) přiléhat na konkrétní případ. Poskytovatel úvěru tedy využitím ekonomického modelu v zásadě akceptuje určité (statisticky třeba nevýrazné) riziko, že namodelované výdaje nebudou odpovídat realitě a povedou k nesprávnému závěru. Nesplácí-li následně spotřebitel úvěr, lze se ptát na to, zda bylo využití ekonomického modelu v dané situaci vhodné/účelné/nezbytné a zda dostatečně věrohodně„ supluje“ výdajovou stránku rozpočtu konkrétního spotřebitele. 15. Ač žalobkyní použité (namodelované) výdaje ve výši 10 020 Kč byly násobně vyšší, než uvedl žalovaný ve své žádosti o poskytnutí úvěru (uvedl pouze nájem ve výši 3 000 Kč) a nelze je označit za zjevně nereáln