22 C 109/2023-74 — Okresní soud v Olomouci

Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, účelně vynaložené náklady a úrok z prodlení), která má představovat nevrácené finanční prostředky poskytnuté žalovanému na základě smlouvy [číslo] ([příjmení] žádosti) uzavřené dne 6. 7. 2022. Dále se domáhá zaplacení částky 1 090 Kč, která má představovat souhrn poplatků souvisejících s předmětnou smlouvou (za poskytnutí úvěru, za expres výplatu, za bezpečnou splátku). Dále se domáhá částky 1 500 Kč, která má představovat souhrn tří smluvních pokut účtovaných na základě předmětné smlouvy za prodlení žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Na základě provedených důkazů (úvěrová smlouva včetně předsmluvních informací, splátkového kalendáře a sazebníku poplatků; výzvy včetně dokladů o odeslání; doklady k posouzení úvěruschopnosti; výpis čerpání, splátek a úhrad) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným a na základě výpisů z externích databází a dospěla ke kladnému závěru o jeho schopnosti splatit poskytnutý úvěr (úvěrová smlouva; potvrzení o provedení bonity; úvěrová zpráva NRKI). Žalovaný uvedl své příjmy ve výši 30 000 Kč, jako jejich zdroj uvedl zaměstnanecký poměr, dále uvedl příjmy partnera ve výši 50 000 Kč, žádné výdaje nebyly žalovaným uvedeny (potvrzení o provedení bonity). V květnu 2022 měl žalovaný dva jiné úvěry s celkovými splátkami ve výši více než 2 000 Kč měsíčně, předchozí dva úvěry splatil (v srpnu 2019 a v květnu 2021), dále měl povolené přečerpání na běžném účtu do výš 22 000 Kč, od května 2022 revolvingový úvěr ve výši 5 000 Kč s měsíční splátkou 6 854 Kč a kreditní kartu s úvěrovým rámcem 25 000 Kč (úvěrová zpráva NRKI). Žalobkyně výše uvedeného dne s žalovaným uzavřela výše zmiňovanou smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč a stejného dne mu tyto finanční prostředky vyplatila bezhotovostně na účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru; potvrzení o provedené platbě; výpis provedené platby). Žalovaný neprovedl žádnou úhradu, před podáním žaloby byl vyzván k zaplacení (předžalobní výzva). Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zejm. § 84 a násl., § 104 a násl.), vše ve znění účinném ke dni 6. 7. 2022, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud dospěl k tomu, že strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Porušení této povinnosti vede podle § 87 odst. 1 uvedeného zákona k právnímu následku v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž jde o tzv. neplatnost absolutní (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C [číslo] nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Konkrétní požadavky na prověření úvěruschopnosti by měly odpovídat okolnostem věci, resp. na úvěrujícího by neměly být v důsledku existence této povinnosti kladeny nepřiměřené (neodůvodněné či nereálné) požadavky. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, jelikož u příjmové stránky vycházela pouze z ničím nepotvrzených údajů uvedených žalovaným. Některé z uvedených údajů (absence splátek jiných úvěrů) se nadto ukázaly dle výpisu z neveřejného registru jako zavádějící, jelikož žalovaný měl v době poskytnutí úvěru jiná úvěrová zatížení a související splátkové povinnosti. Žalobkyně ani na výzvu soudu neuvedla, že by sdělené údaje blíže ověřovala, když ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla pouze obecná tvrzení s poukazem na statistický model a odkazovala na judikaturu k otázce prověřování úvěruschopnosti. K odkazované judikatuře soud pouze ve stručnosti uvádí, že požadavky na posouzení úvěruschopnosti jsou vzhledem k výskytu řady neurčitých pojmů (zejm. pojem údajů nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených) zcela závislé na individuálních okolnostech každé jednotlivé věci. Doposud žádná soudu známá relevantní judikatura tento proces nevnímá jinak, resp. z rozhodovací činnosti soudů nelze vyvodit zcela konkrétní pravidla jednoznačně určující, které konkrétní postupy by v nynější věci byly z hlediska povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost dostačující. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a doložit (ač korespondenčním způsobem). Jelikož žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vyžadovanou odbornou péčí, nastupuje následek předvídaný v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřená úvěrová smlouva je neplatná. Žalobkyně tedy má právo na zaplacení dosud nevrácené části jistiny, a to podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný doposud nic nevrátil, vyhověl soud žalobě v tomto rozsahu. Lhůtu k plnění určil soud obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní (nekontaktní) a nekonkretizoval své možnosti vrátit dlužnou jistinu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, jelikož žalobkyni z neplatné smlouvy nemohou plynou žádné nároky na zaplacení úroku, poplatků, smluvních pokut (soud za smluvní pokutu považuje i požadovanou náhradu nákladů za vymáhání, které byly sjednány paušální částkou). Za nedůvodný soud považuje i nárok na úrok z prodlení, jelikož prodlení žalovaného s vrácením jistiny započne až od uplynutí lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost soud dodává, že ve výroku tento nárok označil pouze obdobím, za které byl požadován (žalobkyně jej uplatnila částečně v kapitalizované podobě). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu vyjádřené v § 142 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná z cca 72 %, tudíž jí po odečtení úspěchu žalovaného náleží náhrada 44 % nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 042 Kč a nákladů advokátního zastoupení, které byly určeny s přihlédnutím k advokátnímu tarifu jako odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba) ve výši 3 x 300 Kč společně s paušální náhradou nákladů ve výši 3 x 100 Kč, dále byla navýšena o DPH (21 %) ve výši 252 Kč. Celkové náklady žalobkyně tedy tvoří částka 2 494 Kč, tudíž jí soud přiznal nárok na náhradu ve výši 1 097 Kč.