10 C 209/2021-36 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 26. 5. 2021 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 58 094 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], [právnická osoba], sídlem v [obec], [ulice a číslo], [IČO] (dále jen věřitel), uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 14. 1. 2018, resp. 28. 10. 2017, resp. 27. 7. 2017 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen Smlouva 1), resp. [číslo] (dále jen Smlouva 2), resp. [číslo] (dále jen Smlouva 3). Na základě těchto smluv poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, resp. 19 000 Kč, resp. 16 000 Kč a dlužník se zavázal tyto částky vrátit spolu s ročním 19,31% úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 4 400 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, resp. s ročním 23,72% úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 2 660 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 600 Kč, resp. s ročním 23,72% úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 2 240 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, a to v 60, resp. 58, resp. 58 týdenních splátkách po 660 Kč, resp. 570 Kč, resp. 480 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 10. 3. 2019, resp. 8. 12. 2018, resp. 6. 9. 2018. Dlužník půjčku řádně nesplácel a ke dni podání žaloby dlužil, pokud jde o smlouvu 1, na jistině částku 22 000 Kč, na poplatku za administrativní činnost 1 250,05 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 6 599,95 Kč, pokud jde o smlouvu 2, na jistině částku 5 061,04 Kč, na úroku 2 660 Kč, na poplatku za administrativní činnost 3 800 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 438,96 Kč, a pokud jde o Smlouvu 3, tak na jistině částku 13 938,96 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 4 161,04 Kč. Žalobce dále požadoval úrok počítaný z dlužné jistiny od 11. 3. 2019 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 3 115,35 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 9. 12. 2018 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 3 269,58 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 7. 9. 2018 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 2 311,07 Kč a dále až do zaplacení a zákonný úrok z prodlení počítaný rovněž z dlužné jistiny od 18. 3. 2019 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 1 531,29 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 16. 12. 2018 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 1 216,17 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 14. 9. 2018 do 29. 11. 2019 v kapitalizované výši 863,21 Kč a dále až do zaplacení. Pohledávky věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, o čemž dlužníka vyrozuměl oznámením. Žalobce dále uvedl, že věřitel před poskytnutím zápůjčky posoudil s odbornou péčí schopnost dlužníka dluh splácet a po vyhodnocení všech informací dospěl k závěru, že lze zápůjčku poskytnout; přitom žalobce zejména poukázal na zákaznickou kartu. 2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz smlouvami o úvěru, zákaznickými kartami a oznámením o postoupení pohledávky. Z těchto listin učinil skutková zjištění jak uvedeno shora, která následně zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. Pouze nevzal za prokázané tvrzení o tom, že věřitel s dlužníkem uzavřeli Smlouvu 1, tedy včetně tvrzení o předání částky 22 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, neboť žalobce sice Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v kopii předložil, ta ovšem neobsahovala žádné údaje ani podpis dlužníka, jednalo se pouze o blanketní formulář s předvyplněným číslem smlouvy. Pokud jde o Smlouvy 2 a 3, tak soud nevzal za prokázané tvrzení žalobce o tom, že věřitel řádným způsobem zkoumal a posoudil schopnost dlužníka poskytnuté úvěry řádně splácet, což bude rozvedeno níže. <i>4. Podle zákona č. 257/2016 Sb.,</i> <i>§ 86</i> <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>§ 87</i> <i>(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru z titulu Smluv 2 a 3. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi částku ve výši 19 000 Kč a 16 000 Kč, celkem tedy 35 000 Kč, kterou zcela vrátil s přeplatkem 7 656 Kč. Zbývající částky představující smluvní úroky, poplatky či jiné náklady, jejichž uplatnění má oporu v uzavřených smlouvách, již však nejsou žádány po právu, protože tyto smlouvy byly shledány neplatnými, neboť žalobce neprokázal, že by věřitel řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr, přesněji v daném případě věřitel s dlužníkem smlouvy uzavřel přesto, že ze zákaznických karet vztahujících se ke Smlouvám 2 a 3 vyplněných dlužníkem vyplývalo, že pro placení měsíčních splátek 2 280 Kč, resp. 1 920 Kč mu měsíčně zůstává pouze 2 942 Kč, resp. 4 251 Kč, a to za situace, kdy se soudu jeví jako nepravděpodobný (nájemní smlouva předložena nebyla, nájemní vztah nebyl ani věřitelem ověřován) údaj o tom, že dlužník, jakožto svobodný nájemník v samostatné domácnosti, platí nájemné a případné inkaso za energie pouze ve výši 1 200 Kč, resp. 1 500 Kč. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 35 000 Kč, kterou zcela vrátil. Nedluží tedy žalobci ničeho. Jak již dlouhodobě dovozuje judikatura soudů vyšších stupňů, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, je třeba k neplatnosti smlouvy nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka. A to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. 6. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. §142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalující strana byla ve věci neúspěšná a strana žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala.