17 C 38/2022-66 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 9 546,65 Kč se smluveným úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [právnická osoba], uzavřela [datum] s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo]. Ta opravňovala žalovaného k čerpání úvěru až do limitu 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % čerpaného úvěru podle oznámení v každoměsíčním výpisu z úvěrového účtu. Před uzavřením smlouvy banka prověřila úvěruschopnost žalovaného podle tzv. [anonymizována dvě slova], přičemž vycházela z příjmu [částka] a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti [částka], dále ze skutečnosti, že vůči bance měl další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 142,91 Kč a jiné závazky neměl. [příjmení] splnila svou povinnost, otevřela žalovanému úvěrový účet č. [bankovní účet] a vydala mu kreditní kartu, avšak žalovaný čerpaný úvěr nesplácel řádně – poslední splátku uhradil [datum] a od následujícího měsíce byl v prodlení. Proto banka využila svého smluvního oprávnění a prohlásila úvěr ke dni 31. 7. 2019 za ihned splatný. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaný celkem vyčerpal 20 520 Kč a uhradil 27 000 Kč. Z žalované částky představuje 7 146,65 Kč nevrácenou jistinu úvěru a 2 400 Kč poplatky dle sazebníku, který byl nedílnou součástí smlouvy (konkrétně po 600 Kč za čtyři upomínky). Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z [datum], což bylo žalovanému bankou oznámeno. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Před zahájením jednání žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že v žalobě chybně uvedla výši požadovaného smluveného úroku – namísto 22,68 % ročně se má jednat o 17,88 % ročně. Toto vyjádření soud vyhodnotil podle obsahu jako částečné zpětvzetí žaloby a co do rozdílu v požadavku na smluvený úrok řízení zastavil podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu. 4. Soud provedl důkaz listinami a zjistil následující skutkový stav: [anonymizováno] (později [jméno] – poznámka soudu) [právnická osoba], se zavázala vydat žalovanému kreditní kartu a jejím prostřednictvím mu poskytovat opakovaně peněžní prostředky do výše 10 000 Kč, zatímco žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit vždy k datu splatnosti uvedeném v měsíčním výpise a v minimální měsíční splátce 5 % z celkového úvěrového rámce, případně ve splátce odpovídající částce čerpání, je-li nižší, a to inkasem z účtu č. [bankovní účet]. Současně se žalovaný zavázal zaplatit bance úrok dle aktuálního úrokového lístku, který činil k datu sjednání smlouvy 23,88 % ročně, a poplatky dle sazebníku (smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] z [datum] a dispozice ke smlouvě z téhož dne). V den podpisu smlouvy žalovaný převzal od banky kartu [číslo] (dispozice ke smlouvě). Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě nebo bytě, podniká, podle daňového přiznání dosahuje ročního příjmu [částka] a rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji činí [částka], dále uvedl, že celkový měsíční čistý příjem domácnosti činí [částka] a nemá žádné vyživované děti (žádost o smlouvu z [datum]). [příjmení] příjem ověřovala na základě interního [anonymizována dvě slova], kdy dospěla k příjmu [částka], a z přiznání žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za rok [rok], z něhož vyplývala výše ročního příjmu žalovaného a rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji, jak uvedl v žádosti o úvěr (daňové přiznání). Žalovaný měl v té době u banky tři další úvěrové produkty se splátkami 3 987,41 Kč, 4 230 Kč a 155,50 Kč (přehled závazků žalovaného). Z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek, zejména prodlení s placením povinné minimální splátky o více než 30 dnů, banka pohledávku z citované smlouvy ke dni 1. 8. 2019 zesplatnila (dopis banky žalovanému z [datum]). Postoupení pohledávky ze smlouvy na žalobkyni oznámila banka žalovanému dopisem odeslaným na adresu, kterou uvedl ve smlouvě (dopis z [datum], poštovní podací arch). 5. Podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem (§ 1), pokud se nejedná mimo jiné o odloženou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč (§ 2 písm. e)). Celkovou výší spotřebitelského úvěru se přitom rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici (§ 3 písm. k )). Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 6. Žaloba není ve zbývající části důvodná. 7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování peněžních prostředků jakožto zápůjčky, a vystupuje tedy z pozice věřitele ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Před uzavřením smlouvy původní věřitelka porušila svou zákonnou povinnost poskytnout spotřebiteli úvěr pouze tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 9 odst. 1 o následku v podobě neplatnosti právního jednání bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a posílena ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. Ani povinnost uložená spotřebiteli v § 9 odst. 3 nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. 8. Z žádosti o úvěr a listin, které měla původní věřitelka při sjednávání smlouvy k dispozici, je zřejmé, že sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí a dostatečně, protože v takovém případě by mu úvěr nemohla poskytnout. Jediný ověřený příjem žalovaného v době sjednání smlouvy, a to z daňového přiznání, činil [částka] a byl dán rozdílem jeho příjmů a výdajů. Nikoliv tedy [částka], což je částka nijak nereflektující výdaje žalovaného. Je evidentní, že pokud banka vycházel z čistého měsíčního příjmu žalovaného [částka], odvodila jej zcela nesprávně toliko ze souhrnu ročních příjmů, nikoliv výdajů. Pokud by totiž vzala v úvahu i výdaje na podnikání, rázem by jeho měsíční příjem klesl na [částka]. Soud si je vědom toho, že ani tato částka přesně nevypovídá o reálných příjmech a výdajích, nicméně na rozdíl od postupu banky zohledňuje alespoň některé výdaje žalovaného. Na základě čeho banka dospěla k možnému příjmu [částka], pak není zjevné vůbec, protože žádné další konkrétní podklady neměla od žalovaného k dispozici. Pravidelné výdaje na bydlení navíc banka nezkoumala vůbec. Kromě toho jí bylo známo, že žalovaný u ní splácí další závazky v celkové měsíční výši 8 373 Kč, jak vyplývá z přehledu (nikoliv tedy 4 143 Kč, jak tvrdí žalobkyně), a bez dalšího prověření jeho poměrů tak bance vůbec nemohlo být zřejmé, z čeho bude žalovaný další závazek hradit. Ostatně i kdyby žalovaný bance m