10 C 17/2023-27 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne [datum] se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 21 542 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne [datum] Smlouvu o zápůjčce (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 13 900 Kč bezhotovostně na účet dlužníka č. [bankovní účet], a dlužník se zavázal tuto částku vrátit spolu s dohodnutým poplatkem 4 292 Kč nejpozději do [datum]. To se nestalo, dlužník uhradil pouze částku 3 640 Kč a dluží tak věřiteli neuhrazenou jistinu zápůjčky, poplatek a částku 2 500 Kč představující účelně vynaložené náklady věřitele za pět zaslaných upomínek po 500 Kč, a konečně smluvní pokutu z důvodu prodlení dlužníka ve výši 4 490 Kč, která však byla ponížena o částečnou úhradu dlužníka. K výzvě soudu dále žalobce doplnil žalobu a uvedl, že v souladu se zákonem zkoumal a posuzoval schopnost dlužníka splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a že na základě informací, které dlužník uvedl, a listin, které zaslal, dospěl k závěru, že schopnost dlužníka splácet půjčku je dostatečná. Věřitel zkoumal dlužníkovo zaměstnání a výši jeho příjmu a výdajů a dospěl k závěru, že měsíční volné prostředky dlužníka činí 13 900 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz potvrzením o platbě a smlouvou o zápůjčce. Z těchto listin má za prokázáno, že žalovaný od žalobce obdržel dne [datum] částku 13 900 Kč, a to na bankovní účet. 4. Shora uvedená skutková zjištění soud zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. 5. Podle zák.č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny zápůjčky. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl žalovanému částku ve výši 13 900 Kč, kterou žalovaný dosud navrátil. Zbývající částky představují poplatky, smluvní pokutu a jiné náklady, které vyplývají ze smluvních ujednání, soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o zápůjčce jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 zák. č. 267/2016 Sb. Žalobce tvrdil, že dlužníkovy volné prostředky v každém měsíci jsou ve výši 13 900 Kč, což ovšem zdaleka nepostačuje na úhradu poskytnuté zápůjčky a poplatku v celkové výši 18 192 Kč ve lhůtě splatnosti sjednané smlouvou, tedy ve lhůtě právě jednoho měsíce. V takovém, případě se měsíční splátka rovná částce 18 192 Kč a dlužník ji není schopen ze svých volných prostředků uhradit. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zřejmé, že dlužník obdržel od žalobce bez právního důvodu částku ve výši 13 900 Kč, kterou vrátil pouze částečně a dluží nadále částku 10 260 Kč, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka, a to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Tyto závěry dovodila judikatura soudů vyšších stupňů. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaný zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobce nežádá více, než žalovanému poskytl, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 7. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla procesně převážně neúspěšná a žalované straně dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.