10 C 249/2022-31 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 16. 8. 2022 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 19 357,50 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalobce jako věřitel uzavřel dne 11. 12. 2020 s žalovaným jako dlužníkem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl dlužníkovi následně poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 60 měsíčních splátkách po 576 Kč. K čerpání úvěru došlo 11. 12. 2020, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 19,9 %. Žalovaný celkem 7 257 Kč a věřitel úvěr ke dni 14. 4. 2022 zesplatnil. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 17 414,50 Kč, poplatků na pojištění ve výši 188 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 1 455 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 145,65 Kč za dobu od 15. 4. 2022 do 15. 8. 2022, smluvní úrok z dlužné jistiny od 16. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od 29. 4. 2022 do 15. 8. 2022 ve výši 678,40 Kč a za dobu následující až do zaplacení z částky 19 357,50 Kč. Žalobce dále uvedl, že před uzavřením Smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to zejména na základě údajů poskytnutých dlužníkem, které byly zaznamenány v úvěrové kartě. 2. Ze splátkového kalendáře má soud za prokázáno, že žalovaný dne 11. 12. 2020 obdržel od žalobce částku 20 000 Kč. Z karty klienta – úvěrové karty má soud za prokázáno, že dlužník uvedl jako svůj pravidelný měsíční příjem částku 30 000 Kč, tento příjem nebyl ověřen ani doložen, dále, že bydlí u rodičů, má dvě děti neznámého věku, je ženatý, splácí celkem půjčky měsíčně ve výši splátek 11 360 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč, normativní náklady na bydlení činí 6 473 Kč. Výdaje dlužníka ani domácnosti nebyly zjišťovány, byly stanoveny na základě statistických údajů, zejména pokud jde o hodnoty životního minima členů domácnosti včetně vyživovaných dětí. Další dokazování soud neprováděl, a to s ohledem na právní závěry rozvedené níže. <i>3. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru,</i> <i>§ 86</i> <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>§ 87</i> <i>(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 4. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze pokud jde o dosud nesplacenou jistinu úvěru. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl žalovanému z titulu úvěru částku v celkové výši 20 000 Kč, z níž dlužník uhradil celkem 7 257 Kč; zbývá tedy vrátit částku 12 743 Kč. Zbývající částky představují poplatky, smluvní pokuty a náklady na vymáhání vyplývající ze smluvních ujednání soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o úvěru jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost řádně zkoumat schopnosti dlužníka splácet úvěr. Žalobce sice v řízení tvrdil, že vyhověl požadavku zákona a prozkoumal poměry žalovaného tak, aby dospěl k závěru, že tento je schopen úvěr splácet. Tato tvrzení však již nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce naprosto rezignoval na individuální zkoumání dlužníkových poměrů a spokojil se se statistickými údaji, na jejichž základě stanovil přibližnou výši dlužníkových výdajů. To vše vyplývá z žalobcem předložené úvěrové karty, z níž je navíc patrné, že věřitel dokonce nezkoumal ani aktuální věk dlužníkových dětí a jejich potřeby. Za situace, kdy žalobce neprokázal, že by u dlužníka zjišťoval, natož pak ověřoval rovněž jeho pravidelnou měsíční výdajovou stránku, neobstojí věřitelův závěr o tom, že dlužník byl schopen ze svého příjmu bez potíží splácet sjednané splátky. Soud má za to, že věřitel nesplnil podmínky ve shora citovaném zákonném ustanovení a z tohoto důvodu je nutné Smlouvu vyhodnotit jako neplatnou. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zřejmé pouze to, že dlužník obdržel od věřitele bez právního důvodu částku ve výši 20 000 Kč, z níž dosud nevrátil částku 12 743 Kč, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaný zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobce nežádá více, než žalovanému poskytl, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 5. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla úspěšná z 59 %, žalovaná strana byla úspěšná z 41 %, poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí tedy 18 % ve prospěch strany žalující, které tak přísluší nárok na náhradu nákladů řízení neúspěšnou žalovanou stranou, a to právě v rozsahu 18 % z částky 2 071 Kč která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 750 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka v polovině sazby - neobsahuje skutkový rozbor), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 1 bod 2 adv. tar. 300 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. 100 Kč a z částky 221 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 1 050 Kč.