16 C 86/2023-45 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 13 106,25 Kč spolu s dalšími příslušenstvím, a to jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému. K tomu tvrdila, že dne [datum] se žalovaným uzavřela smlouvu o povoleném přečerpání číslo [číslo], která je smlouvou o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit až do výše 5 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat realizací plateb a výběrů ze svého osobního konta číslo [bankovní účet] a která byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného. Součástí této smlouvy jsou pak dále Podmínky, Všeobecné obchodní podmínky pro nakládání a vedení účtu mBank, Sazebníku bankovních poplatků mBank a Úrokový lístek mBank, s nimiž se žalovaným seznámil a vyslovil s nimi souhlas. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný peněžní prostředky čerpal, neuvedla však v jaké výši a že žalovaný překročil povolený úvěrový a žalobkyně proto využila svého a dopisem adresovaným žalo od smlouvy odstoupila, čímž se dni [datum] stal splatným. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení částky 13 106,25 Kč jako nesplacené dlužné jistiny a dalšího příslušenství. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému ve věci na den [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 5. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate). 6. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta. 7. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalovanému coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě. První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět) a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka. Avšak dluh z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva, tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se mu může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá a proces se zrychluje a zefektivňuje. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept, je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity. Nedosti na tom představa, že tvrzení z předložených důkazních listin je povinen extrahovat soud, tak, jak se tuto představu v tomto řízení snaží vnutit žalobkyně, by pak vedla i k poměrně zajímavým možným situacím, např. že soud by z výpisu účtu doprovodil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku v určité výši, žalobkyně by tu však následně v podaném odvolání tuto výši rozporovala, že ve skutečnosti však přeci poskytla více a tedy soud se dopustil chyby (tedy skutečně to byl soud, kdo chyboval, když dovodil, že žalobkyně chtěla měně, než žalobkyně skutečně chtěla?). 8. Ke všemu výše uvedenému lze ještě z hlediska obecné procesní teorie uvést, že pohled žalobkyně neodráží vůbec současný pohled na vedení civilního sporného řízení, na němž je současný český civilní sporný proces vystavěn, tedy zejména na základě skutkových tvrzení účastníků, tzv. skutkové pravdy. Žalobkyně naopak svým procesním postojem prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tento způsob vedení soudního sporu, příznačný pro dobu minulou znamenal, že to byl skutečně soudce, kdo k soudu dostavivšímu se účastníku sepsal žalobu, poté se k soudu dostavil žalovaný a vyjevil svůj názor na věc a soudce zpracoval jeho vyjádření k žalobě, pak o věci rozhodl, načež v rozhodnutí odvolacího soudu byl pokárán za nedostatky jak v sepisu žaloby, tak za nedostatky v sepisu vyjádření k žalobě. Tento koncept byl však již zcela opuštěn velkou novelou občanského soudního řádu na počátku devadesátých let, neboť byl porušením zásady nestrannosti soudu, který tak vystupoval spíše v postavení zástupce účastníka, a nikoliv nestranného arbitra. Je pak také na pováženou, že tyto názory se v rozhodovací praxi i vyšších soudu jako reminiscence minulosti čas od času stále dostavují a jsou tedy buďto ukázkou neznalosti, nebo nepochopení nynějších procesních zásad. Žalobkyně se rovněž mýlí, poukazuje-li na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje, že může svá skutková tvrzení nahrazovat odkazem na listiny. Předně tento její odkaz je nepřiléhavý a také již zastaralý a překonaný, neboť judikatura Nejvyššího soudu již dále dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je právě pro výše uvedené důvody je povinen činit vždy účastník (v opačném případě by totiž přeci úplně stačilo, aby účastník soudu předložil jen tyto listiny s poukazem, že vše podstatné pro spor se v nich nachází – tedy jeho tvrzení by zněla například tak, že„ žalovaný mi dluží částku 10 000 Kč a vyplývá to z listin, které předkládám soudu k důkazu“. A podobně stejný posun v judikatuře lze vysledovat například i v označování důkazů, kdy již nestačí například jako dříve odkaz např. na určitý soudní spis, ale dnes se vyžaduje, aby účastník označil v tomto spise konkrétní listinu a v rámci ní i konkrétní část, která má danou skutečnost prokazovat – například výpověď určitého svědka v konkrétním protokole o ústním jednání nebo o hlavním líčení. 9. Žalobkyně, ač byla na tento nedostatek žaloby spočívající v deficitu žalobních tvrzení již v rámci přípravy jednání soudem upozorněna a byla vyzývána k doplnění těchto chybějících skutečností, tak přes tuto výzvy soudu neučinila, a to dokonce ani přes dobrodiní opětovného poučení ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. doplnit tyto chybějící tvrzení u ústního jednání. Pak ovšem nezbylo než pro neunesení břemene tvrzení žalobu zcela zamítnout. Za tohoto stavu věci proto soud neprováděl ani žádné dokazování, neboť není-li něc