55 C 265/2020-24 — Okresní soud v Ostravě

<i>V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o. s. ř.), písemné vyhotovení rozsudku obsahuje zkrácenou verzi odůvodnění.</i> 1. Předmětem tohoto řízení je po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, když žalovaný dne [datum] cestoval bez platného jízdního dokladu prostředkem městské hromadné dopravy provozované žalobkyní. Žalovaná částka představuje nezaplacené jízdné ve výši [částka] a přirážku k jízdnému ve výši [částka], dále se žalobkyně domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení a nákladů řízení. 2. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. 3. Soud v řízení učinil skutkový závěr, že žalovaný se přepravoval dopravním prostředkem hromadné dopravy osob provozované žalobkyní, a to dne [datum] na autobusové lince [číslo] při přepravní kontrole se oprávněnému zaměstnanci žalobkyně neprokázal platným jízdním dokladem. S žalovaným byla sepsána Dohoda s cestujícím [číslo] dle které se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit dluh na jízdném ve výši [částka] a přirážku k jízdnému ve výši [částka], předmětná dohoda je žalovaným podepsána. K zaplacení žalované částky žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne [datum], poté i předžalobní upomínkou zástupce žalobkyně ze dne [datum]. 4. S ohledem na uvedený skutkový stav soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, nárok na zaplacení jízdného, přirážky k jízdnému a úroku z prodlení vyplývá z ustanovení § [číslo] a násl., § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, ve spojení s ustanovením § 18a odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a se Smluvními přepravními podmínkami žalobkyně, podle kterých jízdou bez platného jízdního dokladu vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši [částka] a přirážku k jízdnému ve výši [částka]. Nezaplacením jízdného a přirážky k jízdnému se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, a proto soud žalobkyni přiznal v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku rovněž úrok z prodlení ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Soud žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení potřebných k uplatňování svého práva, neboť jeho neúspěch byl jen nepatrný (v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím, ohledně které bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí a procesní zavinění na zastavení řízení nese žalobkyně). Soud procesně neúspěšného žalovaného zavázal k zaplacení nákladů řízení žalobkyni v celkové výši [částka], z toho [částka] činí zaplacený soudní poplatek, [částka] odměna advokáta za 3 úkony právní služby po [částka] dle ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky MS č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci vč. přípravy zastoupení, sepis návrhu, předžalobní upomínku), [částka] (3 x [částka]) činí náhrada hotových výdajů (režijní paušál) ke 3 uvedeným úkonům právní služby dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) téže vyhlášky a [částka] činí DPH ve výši 21 % dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení byl žalovaný zavázán zaplatit k rukám zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. 6. Lhůta k plnění byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, když pro stanovení delší lhůty, popř. plnění ve splátkách, soud neshledal žádný důvod. 7. Pro úplnost soud dodává, že se neztotožnil s názorem žalobkyně, že jí náleží vyšší náhrada nákladů řízení za právní zastoupení, neboť v daném případě je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující [částka], řízení bylo zahájeno návrhem na ustáleném vzoru, opakované podávání skutkově i právně obdobných návrhů vyplývá z informačního systému soudu, proto stanovení náhrady nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně dle ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. je dle názoru soudu zcela adekvátní a namístě.