16 C 37/2022-16 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že SE žalovaný stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil srpnu 2020. Shora popsaným jednáním tak žalovanému zároveň vznikla povinnost platit v souladu se zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, televizní poplatek ve stanovené výši [částka]. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti v souladu s ustanoveními zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když nezaplatil televizní poplatky za [číslo], [číslo]. Z případných mimořádných plateb žalovaného byly uhrazeny nejstarší dlužné částky. Žalovaný tedy dluží žalobkyni k dnešnímu dni celkem částku [částka] s příslušenstvím. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však svoji povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil, na doručenou výzvu nikterak nereagoval. Žalobkyně rovněž neeviduje žádost žalovaného o osvobození od televizních poplatků. 2. Žalovaný ve svém odporu proti platebnímu rozkazu namítal, že žalobkyni psal, že je v hmotné nouzi a vymáhání poplatku je tudíž protizákonné. K ústnímu jednání se žalovaný, ač řádně předvolán nedostavil. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a v měsíci 08/ 2020 se přihlásil do evidence poplatníků České televize. Žalobkyně výzvou ze dne [datum] doručenou žalovanému do jeho datové schránky dne [datum] jej vyzvala k zaplacení uplatněné částky ve lhůtě 15 dnů od doručení. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný se v měsíci 08/ 2020 přihlásil jako televizní poplatník, čímž mu ve smyslu § 3, 6, 7 a 8 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, vznikla povinnost hradit poplatek za televizní přijímač, a to vždy do každého 15. dne následujícího měsíce. Výše poplatku činila v rozhodném období [částka] měsíčně. Žalovaný v řízení neprokázal, že by žalobkyni požádal o osvobození od televizních poplatků, když nepředložil jakýkoli důkaz prokazující toto své tvrzení. Naopak žalobkyně v řízení prokázala, že v souladu s § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, vyzvala žalovaného k úhradě dlužného poplatku a stanovila mu k tomu 15 dnů. Na rozdíl od žalovaného tedy žalobkyně splnila svou důkazní povinnost, když prokázala, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače, a když ani na výzvu televizní poplatek za [číslo], [číslo] ve výši po [částka] nezaplatil. Naopak žalovaný neprokázal, že by žalobkyni o osvobození od televizních poplatků požádal. Žalovaný svou důkazní povinnost tudíž nesplnil a v řízení proto nemůže být procesně úspěšný. Soud proto žalobkyni co do jistiny vyhověl. Nezaplacením poplatků ve lhůtě jejich splatnosti se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni tak v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) vznikl vždy ode dne následujícího po splatnosti daného poplatku rovněž nárok na úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013, a které byly za dané období kapitalizovány. Soud proto žalobě vyhověl i co do požadovaných úroků z prodlení. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci procesní úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení potřebných k uplatňování svého práva, neboť měla ve věci plný úspěch, přičemž za účelně vynaložené náklady žalobkyně je třeba považovat toliko [částka] za zaplacený soudní poplatek a [částka] jako paušální náhradu hotových výdajů za sepis a podání žaloby a za výzvu k plnění dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, ve znění pozdějších změn a doplňků, když náklady vynaložené Českou televizí na zastupování advokátem jsou v tomto případě, kdy jde o prosté vymáhání zákonem stanovených televizních poplatků, náklady nikoliv potřebnými. V tomto směru se odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 3344/2012 ze dne [datum] Ústavní soud zde dospěl k závěru, že provoz České televize je financován i z prostředků, které televize nezískává vlastní aktivitou, ale jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Podle výroční zprávy o hospodaření České televize v roce 2011 je přitom hlavním zdrojem financování právě fond televizních poplatků, který pokrývá 89,1 % z celkového rozpočtu nákladů. Z téže výroční zprávy dále vyplývá, že organizační schéma České televize zahrnuje i útvar správy a vymáhání televizních poplatků. Správu televizních poplatků, včetně rozesílání upomínek provádí Česká televize; výslovně se zde dále zejména uvádí, že v roce 2011 se Česká televize ještě více zaměřila na úzkou spolupráci s advokátní kanceláří JUDr. [příjmení]. Během 6,5 roku zaplatila Česká televize externím společnostem za správu (vybírání) a kontrolu televizních poplatků 1,06 miliardy korun. Lze tedy učinit závěr, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání. Činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle (tehdy účinné) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (poznámka okresního soudu: tato vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum]), byla skutečně výnosem rozpočtu České televize (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulu s Českou televizí spolupracující advokátní kanceláře), nelze takový postup České televize považovat za odpovídající principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje – což plyne z citované výroční zprávy o hospodaření – a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného útvaru České televize; nadto lze vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizního poplatku zabezpečovala sama. Náhradu nákladů řízení nelze aplikovat jako svým způsobem mechanismus sankční. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. 6. Žalovaný byl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázán zaplatit dlužnou částku spolu s příslušenstvím, jakož i náhradu nákladů řízení, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.