125 C 23/2016-102 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobce se svým návrhem došlým soudu dne 26. 7. 2016 domáhal po žalovaném zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 28. 1. 2010 zapůjčil žalovanému finanční hotovost ve výši 70 000 Kč, která byla zajištěna vystavenou vlastní směnkou. V den splatnosti půjčky dne 28. 2. 2010 jej žalovaný požádal o prodloužení lhůty pro splnění a na základě dohody mezi žalobcem a žalovaným byla sepsána dohoda o uznání dluhu ve výši 70 000 Kč a došlo k dohodě o prodloužení splatnosti, nově ke dni 28. 8. 2014 a žalovaný se rovněž zavázal hradit roční úrok ve výši 15 % z dlužné částky od 28. 2. 2010 do zaplacení. 2. U ústního jednání žalobce na podané žalobě setrval a dále ještě doplnil, že žalovaný u něj pracoval do roku 2012, následně pracoval ve [anonymizováno], a proto si žalobce s žalovaným ústně domluvili vrácení peněz v roce 2015 nebo v roce 2016. Někdy v roce 2016 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky, výzvu poslal na jeho adresu v [obec], ale vrátila se jako nedoručená. Od roku 2017 nebo 2018 už ho potom neviděl. Do insolvenčního řízení žalovaného se nepřihlásil, protože o insolvenci nevěděl, nikdo ho nekontaktoval. 3. Žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného. 4. Při svých skutkových zjištěních vzal soud za prokázáno z vlastní směnky, že žalobce se žalovaným dne 28. 1. 2010 sepsali směnku na částku 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit dne 28. 2. 2010. Následně dne 28. 2. 2010 žalobce s žalovaným sepsal dohodu o uznání dluhu a prodloužení splatnosti, ve kterém žalovaný jednak uznal, že žalobci dluží částku 70 000 Kč na základě směnky ze dne 28. 1. 2010, která byla splatná 28. 2. 2010 a dále se zavázal k vrácení částky ke dni 28. 8. 2014 s tím, že zaplatí také 15 % úrok z prodlení ročně při běhu úroků od 28. 2. 2010 do zaplacení. Z usnesení [název soudu] sp. zn. [insolvenční spisová značka] ze dne 21. 6. 2022 bylo prokázáno, že usnesením ze dne 27. 1. 2017 byl zjištěn úpadek dlužníka [celé jméno žalovaného] a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. V insolvenčním řízení dlužník po dobu 66 měsíců uhradil své závazky nezajištěným věřitelům v rozsahu 42 % a proto soud v usnesení ze dne 21. 6. 2022 vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem [celé jméno žalovaného] a zároveň byl dlužník osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona). 5. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť s ohledem na shora citované rozhodnutí insolvenčního soudu se pohledávka žalobce za žalovaným stala naturální obligací, již nelze v rámci soudního řízení vymáhat. Proto soudu nezbylo, než žalobu zamítnout. 6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebylo zjištěno, že by procesně úspěšnému žalovanému nějaké náklady řízení vznikly.