14 C 172/2020-49 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 25. 9. 2020 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 10. 2020, č.j. 14 C 172/2020 – 32 byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([osobní údaje] [osobní údaje] [osobní údaje] [osobní údaje], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na částku 10 000 Kč, za dohodnutých podmínek, žalovaná převzala uvedenou částku v hotovosti v den uzavření smlouvy, přičemž se zavázala vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 17 400 Kč (10 000 Kč jistina, 4 000 Kč hotovostní inkaso splátek, 2 000 Kč odměna za administrativní činnosti, 1 400 Kč smluvní úrok), se splatností v 58 týdenních splátkách po 305 Kč s poslední splátkou 29. 12. 2018, žalovaná uhradila žalobkyni celkem 14 100 Kč, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 (§ 2395 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že prvostupňový soud hodnotil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku) a skutečnosti, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku vyšší (14 100 Kč), než činila jistina (10 000 Kč), nemohl postupovat jinak, než žalobu zamítnout. V tomto konkrétním případě totiž právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, když řádně neověřila údaje uvedené žalovanou (údaje na bydlení platí přítel, osobní výdaje 3 500 Kč, další výdaje 500 Kč), takže provedené „hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta, na tomto závěru soudu pak nemohlo nic změnit ani to, že žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou „pravdivé a úplné“ (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-96). 3. Ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení, kdy právo na jejich náhradu by příslušelo plně procesně úspěšné žalované, které však dosud s vedením tohoto řízení náklady nevznikly, a proto rozhodl soud tak, že každý z účastníků si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.