14 C 215/2020 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 2. 12. 2020 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 12. 2020, č.j. 14 C 215/2020-16, byli účastnici vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] za dohodnutých podmínek, na základě které převzala žalovaná v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, přičemž se zavázala vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 12 726 Kč (7 000 Kč jistina, 1 386 Kč smluvní úrok, 2 100 Kč poplatek za zpracování a doručení úvěru, 2 240 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek), se splatností v 60 týdenních splátkách po 213 Kč, žalovaná uhradila žalobkyni pouze 3 762 Kč, částku ve výši 3 238 Kč s příslušenstvím dosud žalobkyni neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta (§ 2395 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Cdo 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (žalovaná jako starobní důchodkyně s příjmem 14 672 Kč uvedla, že výdaje na bydlení na [obec] má ve výši 4 420 Kč měsíčně, což považuje prvostupňový soud za podhodnocené, s ohledem na lokalitu, životní minimum s životními výdaji pak 5 610 Kč, tyto výdaje nebyly ale žádným relevantním způsobem ověřeny), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ úplné, přesné a pravdivé“. V tomto konkrétním případě tak nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka, na tomto závěru pak nemohla nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že informace od žalované byly čerpány i z databází insolvenčního rejstříku či evidence exekucí. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši zápůjčky v částce 7 000 Kč, as protože uhradila částku celkem 3 762 Kč, jak tvrdila žalobkyně, tak byla zavázána pouze k úhradě rozdílu ve výši 3 238 Kč. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, když žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu případně s vedením tohoto řízení vznikly, sám.