13 C 54/2023-49 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 19. 12. 2022 ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení 10 207 Kč coby smluvní pokuty z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 1. 6. 2021 (dále také„ smlouva“) mezi žalobkyní a žalovaným. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Žalovaný svůj dluh nesplácel řádně a včas, takže žalobkyni vznikl podle smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazených splátek ve výši celkem 10 207 Kč, přičemž se jedná o smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 31 560 Kč od 8. 11. 2021 do 12. 10. 2022. 2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Na základě listinných důkazů založených ve spise soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 1. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 9172640, na základě které žalovanému přenechala 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni 40 824 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 134 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, přičemž žalobkyně podala ve věci pohledávky z tohoto úvěru žalobu, o které již pravomocně rozhodl Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 C 30/2022-46. Žalobkyni vznikl podle čl. IV. bodu 2 písm. b) smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a dále podle čl. IV. bodu 2 písm. a) smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazených splátek. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 16. 11. 2022 k úhradě dlužné částky 10 207 Kč. 5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem. 6. Na předmětnou smlouvu je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 1. 6. 2021. Žalobkyně však neprokázala, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z čestných prohlášení žalovaného označených jako„ Závazky spotřebitele“ a„ Výdaje a příjmy spotřebitele“, ve kterých žalovaný uvedl, že již splácí úvěr s měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč, dále že jeho měsíční náklady na bydlení a výdaje související s bydlením činí 12 000 Kč a jeho měsíční příjem činí 24 000 Kč. Soudem bylo z úřední činnosti zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy další půjčky představující řadu dalších dlužných částek, které nesplácel, (viz rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 207/2018 – částka 1 500 Kč s příslušenstvím, 7 C 19/2019 – částka 5 350 Kč s příslušenstvím, 11 C 30/2022 – částka 34 745 Kč s příslušenstvím, 9 C 68/2022 – částka 23 304 Kč s příslušenstvím, 14 C 121/2022 – částka 126 630,39 Kč s příslušenstvím, 12 C 132/2022 – částka 23 070 Kč s příslušenstvím) a byl i v exekučním řízení (viz řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 EXE 2783/2011, 23 EXE 2015/2012, 22 EXE 1911/2014, 13 EXE 54/2019, 9 EXE 3596/2019). Soud dále z úřední činnosti zjistil (ze spisů vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 68/2022 a 11 C 30/2022), že žalovaný v období od 11. 2. 2020 do 15. 2. 2021 pobíral mzdu od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ve výši cca 18 000 Kč a dále, že jeho příjmy podle výplatních pásek za období 3/2021 a 4/2021 činily 24 000 Kč měsíčně. Žalovaným deklarované měsíční výdaje 13 500 Kč však zahrnují pouze výdaje na bydlení a výdaje související s bydlením a údajně splátku úvěru ve výši 1 500 Kč, přičemž tyto údaje žalobkyně žádným způsobem neověřila. Navíc žádné další běžné výdaje, např. na jídlo, dopravu, telefon atd. nejsou v prohlášení vůbec zahrnuty. Žalobkyně se ve světle výše uvedeného neměla s takovými nevěrohodnými tvrzeními žalovaného spokojit a měla jeho výdaje fakticky zjišťovat, což však neučinila. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní ohledně tvrzení, že žalovaný disponoval dostatečnými prostředky k úhradě dlužné částky. 10. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v rozhodné době jako neplatnou, a proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se dále zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nárok na smluvní pokutu. 11. Podle § 151 odst. l za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly.