16 C 13/2023-70 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 58 912 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru na částku 50 000 Kč, z níž si žalovaná neplnila sjednané povinnosti a žalobci dluží předmětnou částku. 2. V daném případě soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř., proti němuž neměli žádných námitek, vyhlásil ve věci toliko rozsudek. 3. Ze smlouvy o úvěru ze [datum], hodnocení žalované z hlediska její bonity, předsmluvního formuláře, výzev k zaplacení dluhu a dodejek k nim, karty klienta, oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, pojistných podmínek, přílohy k návrhu smlouvy o úvěru, přihlášky k pojištění, předžalobní výzvy včetně výpisu z poštovního podacího archu, výpisu z registru Solus, výpisu z nebankovního registru klientských informací, potvrzení o vyplacení úvěru, výpisu z účtu žalované a poštovní poukázky soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobce vyplatil žalované částku 50 000 Kč a ta se zavázala uhradit ji ve 48 měsíčních splátkách po 3 845 Kč včetně pojištění. V době uzavření smlouvy byla žalovaná starobní důchodkyní, důchod pobírala ve výši 13 454 Kč měsíčně a z výpisu z účtu vyplývá, že v září 2019 na něm měla zůstatek 314 Kč, zůstatek z předchozího měsíce činil 272 Kč. Lustrace v databázi Solus byla negativní, žalobce provedl hodnocení bonity žalované a do výpisu z nebankovních registrů klientských informací jí přiznal příznak 16, což podle jeho vysvětlivek znamená, že smlouva dostala negativní příznak a byla hodnocena jako špatná. Žalobce započítal při hodnocení bonity žalované na její výdaje nájemné ve výši 1 000 Kč a náklady na životní minimum ve výši 3 410 Kč. V době poskytnutí úvěru byla žalovaná vdova a žila sama. Na dluh doposud uhradila 107 659 Kč. Před podáním žaloby byla žalobcem vyzvána k úhradě dluhu. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva byla s žalovanou uzavřena v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce řádně nezkoumal její úvěruschopnost, protože dle názoru soudu pokud by tak učinil, úvěr v uvedené výši by jí neposkytl. Žalovaná před uzavřením předmětné smlouvy byla starobní důchodkyní, pobírala důchod ve výši 13 454 Kč měsíčně a její životní náklady měly celkem činit 4 410 Kč měsíčně, z toho 1 000 Kč měsíčně na nájemné, což je částka silně podhodnocena, neodpovídající vůbec realitě za situace, kdy žalovaná žila sama a s hrazením nákladů na bydlení a služby jí nemohl nikdo pomáhat. Z výpisu z jejího účtu plyne, že zůstatek na účtu byl v obou měsících před poskytnutím úvěru minimální, respektive by se dalo říci, že žádný a sám žalobce její bonitu vyhodnotil jako špatnou, přesto k uzavření smlouvy došlo. Za to pak nese plnou odpovědnost žalobce, neboť ten je povinen řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka pod sankcí neplatnosti uzavřené smlouvy. Ohledně této otázky soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020 v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES z 23. 4. 2008, podle něhož jsou soudy povinny zkoumat platnost uzavřených smluv z úřední povinnosti a dále pak i na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86 a rozsudek Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2008. ohledem na právní názor soudu se tak žalobce mohl domáhat zaplacení pouze poskytnuté jistiny, což žalovaná splnila, neboť doposud na dluh uhradila 107 659 Kč. Žaloba tedy nebyla podána po právu a soud ji zamítl, aniž by se dále zabýval tím, že úroky ve výši 86,10 % byly sjednány v rozporu s dobrými mravy, neboť smlouvu považoval za neplatnou jako celek z důvodů shora uvedených. 6. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. by s ohledem na výsledek sporu příslušelo právo na náhradu nákladů řízení žalované, která však ve věci zůstala nečinná, vznik ani výši nákladů řízení neprokázala a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.