16 C 131/2023-33 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 26 951,11 Kč s příslušenstvím s tím, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce na částku 30 000 Kč, z níž si žalovaný neplnil sjednané povinnosti a žalobci, jemuž byla pohledávka postoupena, dluží předmětnou částku. 2. V dané věci soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř., k němuž neměli žádných námitek, veřejně vyhlásil toliko rozsudek. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z [datum] a žádosti o jeho poskytnutí včetně smluvních podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávek a výzvy k úhradě dluhu soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na částku 30 000 Kč a kromě jistiny se žalovaný zavázal uhradit dalších 39 378 Kč sestávající ze smluvního úroku ve výši 28 923 Kč, poplatku za zpracování žádosti ve výši 1 500 Kč a poplatku za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení v celkové výši 6 245 Kč. Úhrnem tak měl uhradit 69 378 Kč ve 21 měsíčních splátkách po 3 304 Kč, poslední splátka měla činit 3 298 Kč. Z obsahu uvedené smlouvy vyplývá, že sjednaná úroková sazba činila 86 %. Před poskytnutím úvěru byla s žalovaným vyplněna zákaznická karta, podle níž měl žalovaný dosahovat čistého příjmu 25 548 Kč měsíčně, byl OSVČ v oboru zednictví, předložil daňové přiznání z 11. 3. 2020, byl svobodný a bezdětný, další čisté příjmy domácnosti činily 25 000 Kč, takže celkem bylo počítáno s jeho příjmem ve výši 50 548 Kč čistého měsíčně a odhadovanými výdaji ve výši 7 000 Kč s tím, že žil s rodiči. Podle skutkových tvrzení žaloby plní souhrnný poplatek ekonomickou funkci totožnou s funkcí úroků a je tedy jenom jiným označením pro úroky. Smlouvou o postoupení pohledávek z [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, což bylo žalovanému písemně oznámeno a ten byl také před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, na nějž dosud zaplatil částku 33 600 Kč. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť uzavřenou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou proto, že ujednání o výši úroků bylo sjednáno v rozporu s § 588 občanského zákoníku, neboť úroková sazba činila 86 % jistiny, což je i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které považuje sjednané úroky nad 60 % jistiny za nezákonné. Navíc je třeba přihlédnout i ke skutkovým tvrzením žaloby, podle nichž byl souhrnný poplatek sjednán ve výši 39 378 Kč a pokud funkci úroků, tyto byly fakticky sjednány ve výši 131 % jistiny, takže více než dvojnásobně překročily mez přípustnou dle rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dalším důvodem, proč soud považuje předmětnou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, který měl mít příjem z podnikání ve výši 35 548 Kč čistého měsíčně, nicméně jeho bonita byla zvýšena tím, že mu byly připočítány ještě další příjmy domácnosti, aniž by bylo patrné, komu tyto příjmy patřily. Lze předpokládat, že šlo o příjmy rodičů žalovaného, s nimiž žil ve společné domácnosti, ti však nebyli účastníky úvěrové smlouvy a jejich příjem nemohl ovlivnit majetkové poměry dlužníka. Pokud je však věřitel zahrnul do jeho příjmů, nedůvodně zvýšil jeho bonitu a úvěr mu poskytl. Tímto postupem však porušil § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a způsobil neplatnost úvěrové smlouvy a to dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020 v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článku 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES z 23. 4. 2008, neplatnost absolutní, neboť podle tohoto rozhodnutí jsou soudy povinny zkoumat platnost uzavřených smluv z úřední povinnosti a nikoliv případně k námitce některého z účastníků řízení. Tento závěr pak plyne například i z rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, případně z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/2008. Pokud v daném případě dospěl soud k tomu, že úvěrová smlouva byla absolutně neplatná, jsou účastníci daného právního vztahu povinni vzájemně si vrátit poskytnuté plnění. Žalovaný by tak měl vrátit žalobci, kterému byla pohledávka za ním smluvně postoupena, jistinu ve výši 30 000 Kč což splnil, neboť dosud na předmětný dluh uhradil 33 600 Kč, tedy více než měl. Z těchto důvodu byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. 6. Jde-li o náklady řízení, pak soud tyto nepřiznal žádnému z účastníků řízení, když přihlédl k tomu, že ve věci úspěšný žalovaný, jemuž by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, byl ve věci nečinný, vznik ani výši nákladů řízení neprokázal.