16 C 98/2023-67 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 128 201,40 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru na částku 100 000 Kč, z níž si žalovaný neplnil sjednané povinnosti a žalobci dluží předmětnou částku. 2. V dané věci soud nařídil jednání na 21. 9. 2023, k němuž se žalovaný nedostavil, lhůty na přípravu jednání byly zachovány a soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti. 3. Z návrhu na uzavření smlouvy včetně přílohy č. 1 a dodatku č. 1, oznámení o schválení úvěru, přehledu splátek, karty klienta, hodnocení klienta, informací pro klienta, výpisu záznamu z registru SOLUS, dokladu o vyplacení úvěru, oznámení o schválení úvěru, informací k pojištění schopnosti splácet úvěr, přihlášky k pojištění, výzev k úhradě, výpisu ze systému ISAS a informativního výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil a vzal za prokázané, že dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru na částku 100 000 Kč, která nebyla účelově vázána, současně byly sjednány úroky ve výši 54,17 % a žalovaný měl dlužnou částku uhradit v 36 měsíčních splátkách po 6 239 Kč. Současně bylo sjednáno pojištění úvěru, a to až do částky 204 156 Kč, přičemž splátka pojištění ve výši 568 Kč měsíčně byla zahrnuta do uvedené splátky úvěru. Jistina byla žalovanému vyplacena v den uzavření smlouvy. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, který dokladoval výši svého příjmu částečným výpisem z účtu vedeného u [anonymizováno], a to z 5. 11. 2020 s tím, že příjem činil 31 199 Kč a ze 7. 12. 2020, kdy byl vykázán příjem 31 239 Kč. Ohledně majetkových poměrů žalovaného vyšel žalobce z příjmu ve výši 31 200 Kč s tím, že nemá žádnou vyživovací povinnost, žije sám, na výdaje bylo započteno životní minimum ve výši 3 860 Kč, na bydlení 2 603 Kč, takže celkem byly započteny výdaje ve výši 6 463 Kč s tím, že žalovaný žije ve vlastním rodinném domě a je rozvedený. Podle informativního výpisu z katastru nemovitostí ke dni uzavření předmětné smlouvy nebyl žalovaný výlučným vlastníkem nemovitostí, tyto měl ve spoluvlastnictví. Ze soudního systému ISAS plyne, že žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru se [anonymizováno] na částku 400 000 Kč se splátkami 15 587 Kč měsíčně od 15. 10. 2020 do 15. 12. 2022 a dne [datum] smlouvu o úvěru se [právnická osoba] s.r.o. na částku 150 000 Kč se sjednanými splátkami ve výši 9 326 Kč. Podle bodu 6.1 smlouvy o úvěru vzniklo žalobci právo domáhat se úhrady smluvní pokuty při prodlení se splátkou dluhu trvající minimálně 30 dnů ve výši 499 Kč, žalobce požadoval dvě tyto pokuty za opožděnou 14. a 15. splátku, podle bodu 6.2 smlouvy se domáhal náhrady nákladů za prodlení ve výši 200 Kč za každou opožděnou splátku nad 15 dnů, konkrétně za 5., 10., 14. a 15. splátku, tedy za 4 splátky po 200 Kč s tím, že v důsledku prodlení žalovaného s úhradou 14. splátky po dobu trvající 65 dnů došlo ke dni 18. 5. 2022 k zesplatnění úvěru, kdy podle bodu 6.4 smlouvy se stanovila nová jistina jako součet nesplacené jistiny a veškerých nezaplacených úroků, která se znovu úročila od 65. do 90. dne 54,17 % a od 91. dne úroky ve výši odpovídající úrokové sazbě pro úroky z prodlení, maximálně do částky 244 987,20 Kč. Žalovaný na předmětný dluh uhradil celkem 82 956 Kč. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná, neboť je třeba na ni hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a následujícího občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru, kdy je třeba posuzovat jednotlivá ujednání v dané smlouvě tak, aby byla respektována zásada ochrany slabší strany, jíž je spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. Za nevýhodné ujednání považuje soud zejména dvojí úročení nesplacené jistiny jednak smluvenými úroky ve výší 54,17 %, které se v případě prodlení dlužníka k nesplacené jistině připočtou a takto nově vzniklá částka se znovu úročí 54,17 %, což ve svém důsledku znamená, že jde o úroky ve výši 108,34 %, tedy o úroky sjednané v rozporu s dobrými mravy, což judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy za nejvýše přípustné úroky požadoval úroky ve výši 60 % jistiny. Je evidentní, že takto ujednané úroky fakticky plní funkci smluvní pokuty, neboť jsou vázány k prodlení dlužníka a je to jedna z dalších sankcí, které smlouva ve prospěch věřitele umožňuje, neboť kromě toho je sjednána i smluvní pokuta při prodlení nad 30 dnů ve výši 499 Kč za každou splátku, dále právo věřitele domáhat se úhrady nákladů za prodlení a i další smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně. Z uvedeného tedy vyplývá, že jednotlivé sankce jsou kumulovány nad zákonem přípustnou mez, což způsobuje neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy. Tu navíc soud shledává i v nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť žalobce se omezil pouze na zjištění výše jeho příjmu, nepožadoval například úplný výpis z účtu, z něhož by muselo být patrno, že žalovaný byl v době uzavírání smlouvy vázán ještě dalšími dvěma úvěry se značně vysokými splátkami, neověřil ani nahlédnutím do katastru nemovitostí, že žalovaný není výlučným vlastníkem nemovitostí a na jeho výdaje včetně bydlení mu započítal pouze minimální částky. To ve svém důsledku vedlo ke zkreslení bonity žalovaného, který by při řádném ověřování jeho majetkových poměrů těžko dosáhl na úvěr v uvedené výši, neboť splátky předchozích úvěrů a životních nákladů se rovnaly jeho příjmu, takže nebyl schopen žádný další dluh hradit. Pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy (viz. mj. rozhodnutí Soudního dvora a Evropské unie z 5. 3. 2020přiznal soud žalobci pouze právo na uhrazení nesplacené jistiny ve výši 17 044 Kč, neboť na ní doposud žalovaný uhradil 82 956 Kč. Ve všech zbývajících nárocích pak s ohledem na shora uvedené skutečnosti byla žaloba zamítnuta. 6. Pokud jde o náklady řízení, pak o nich bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení, neboť žalobci toto právo s ohledem na podstatně větší neúspěch ve sporu nevzniklo, žalovaný, který byl ve věci úspěšnější, by právo na náhradu nákladů řízení mít mohl, ve věci však zůstal nečinný, vznik ani výši nákladů řízení neprokázal.