7 C 165/2023-30 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil jeho vyživovací povinnost k žalovanému, a to od července 2023, neboť žalovaný již ukončil studium na středním odborném učilišti. 2. Žalovaný s návrhem na zrušení vyživovací povinnosti souhlasil. 3. Soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že naposledy bylo o výživném rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], kterým byla schválena dohoda rodičů, na základě které se žalobce zavázal přispívat s účinností od 1. 1. 2017 na výživu žalovaného částku 5 000 Kč měsíčně. Z potvrzení SOU [obec] ze dne 7. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný byl žákem daného zařízení od 1. 9. 2022 do 6. 12. 2022. Oba účastníci shodně při jednání soudu potvrdili, že souhlasí s tím, aby ke zrušení vyživovací povinnosti došlo od července 2023. 4. Právní posouzení věci vychází z ustanovení § 910 odst. 1 občanského zákoníku podle, kterého předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ustanovení § 923 občanského zákoníku a § 163 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném. Změna poměrů může spočívat jak ve změně potřeb oprávněné osoby, tak i v možnostech povinného plnit vyživovací povinnost v dosavadním rozsahu. Při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte soud musí posoudit jako předběžnou otázku, zda vyživovací povinnost trvá, jestli nezanikla zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je schopna se sama živit. Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu má dítě možnost samo se živit. 5. V daném případě se žalobce domáhal svého práva zrušit vyživovací povinnost, neboť žalovaný (jeho syn) již ukončil studium na odborném učilišti a je schopen se sám živit. Vzhledem ke změně poměrů na straně žalovaného, který již nabyl zletilosti a je schopen se prokazatelně sám živit, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a vyživovací povinnost žalobce zrušil ke dni [datum]. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož náleží náhrada nákladů řízení úspěšnému účastníku, kterým byl v daném případě žalobce, avšak ten žádné náklady řízení nepožadoval.