21 C 57/2024-36 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 21. 2. 2024 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 39 211,55 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 39 211,55 Kč v zákonné výši 15 % ročně za období od 21. 12. 2022 do zaplacení.2. Žalobkyně uvedla, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným dne 30. 12. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši , částka, . Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 24 000 Kč a dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 15 211,55 Kč. Žalovaný byl „lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.3. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla posouzena v režimu bezdůvodného obohacení, tedy nanejvýš co do částky 20.615,80 Kč a žádá, aby mu bylo umožněno uhradit uloženou povinnost ve splátkách, kdy v aktuálních možnostech žalovaného je hradit splátky do výše 3 000 Kč měsíčně. Podle něj je úvěrová smlouva neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovaný je slabší smluvní stranou a spotřebitelem, kdy žalovanému nebyla poskytnuta odpovídající ochrana – smlouva je vůči němu nepřiměřeně nevýhodná. Žalovaný na svůj dluh zaplatil 3 384,20 Kč.4. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 30. 12. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které dne 30. 12. 2021 převedla na bankovní účet žalovaného 24 000 Kč (prokázáno ze smlouvy o úvěru a potvrzení o platbě).ii. Žalovaný se tyto finanční prostředky spolu s poplatkem k za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 15 211,55 K zavázal žalobkyni vrátit ve 12 anuitních měsíčních splátkách do 20. 12. 2022 (prokázáno ze smlouvy o úvěru).iii. Dne 30. 11. 2023 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek (dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2023 a seznam postupovaných pohledávek).iv. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 1. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky. Zároveň zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k uhrazení dluhu ze smlouvy o úvěru, a to do tří dnů. Oznámení a výzva byly žalovanému odeslány dne 3. 1. 2024 a doručeny dne 5. 1. 2024 (prokázáno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 3. 1. 2024 a podací lístek ze dne 3. 1. 2024 a výpis ze sledování zásilek).v. Žalovaný na žalovanou pohledávku dne 30. 1. 2022 uhradil 3 384,20 Kč (prokázáno z potvrzení o odchozí úhradě).vi. Žalovaný se dlouhodobě léčí na psychiatrickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Jeho stav dekompenzován vlivem zevních stresorů v kombinaci s emočně nestabilní osobností. Psychická výkonnost je výrazně snížena (prokázáno z lékařské zprávy ze dne , datum, ).vii. Z jiných provedených důkazů soud nezjistil žádná pro účely rozhodnutí ve věci podstatná skutková zjištění.5. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).6. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.9. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.12. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 24 000 Kč, žalobkyně byla proto povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o úvěru její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.13. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.14. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.15. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).16. Žalobkyně uvedla toliko, že žalovaný „byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr“. Prověření dlužníka ve veřejných databázích je v souladu s citovanou judikaturou toliko jedním z kroků při posuzování úvěruschopnosti, a jako takové není dostačující. K tomu lze dodat, že ani uvedené prověřování žalobkyně neprokázala. Jelikož ničeho jiného žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného neuvedla, má soud za to, že její právní předchůdkyně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně.17. Jelikož právní předchů