21 C 61/2024-27 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 1. 2024 domáhá, aby jí žalovaná zaplatial 14 330 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným na 117,78 Kč (za období od 16. 12. 2023 do 4. 1. 2024) a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 330 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení.2. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 9. 7. 2023 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě o úvěru zavázala k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 330 Kč. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců. 10 000 Kč žalobkyně zaslala dne 9. 7. 2023 na účet, který žalovaná uvedla při uzavírání smlouvy o úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, načež byla žalobkyní informována o výši dluhu a vyzýván prostřednictvím SMS a e-mailu, které zadala při uzavírání smlouvy o úvěru. Žalovaná za trvání smlouvy nehradila ničeho.3. Žalovaná částka ve výši 14 330 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, úroků v celkové výši 1 470 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč.4. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně hodnotí schopnost žadatele splácet. Společnost , právnická osoba, . v tomto případě zkoumá, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále zjišťuje, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí, a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobuje klienty důslednému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Na základě výsledků z daného procesu pak úvěr schválí, či nikoliv. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného v důsledku, které přestal hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti.5. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.6. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 9. 7. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu, na základě které jí dne 9. 7. 2023 poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč. Celková částka splatná spotřebitelem činila 13 760 Kč. Výše měsíční splátky činila od 747 Kč (první) do 409 Kč (poslední) (prokázáno ze smlouvy o úvěru a opisu výpisu proplacení smlouvy).ii. Žalobkyně dne 6. 11. 2023 zaslala žalované výzvu ke splacení celé půjčky ze dne 3. 11. 2023, kterou ji vyzvala k zaplacení dluhu 14 330 Kč vzniklého na základě smlouvy o úvěru, a to nejpozději do 14 dní od sepsání této výzvy. Výzva byla doručena žalované dne 10. 11. 2023 (prokázáno výzvou ke splacení celé půjčky ze dne 3. 11. 2023 a poštovním podacím archem ze dne 6. 11. 2023 a výpisem ze sledování zásilek).iii. Zástupce žalobkyně dne 4. 12. 2023 zaslal žalované výzvu k plnění ze dne 1. 12. 2023, kterou ji vyzval k zaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru (prokázáno z předžalobní výzvy k plnění ze dne 1. 12. 2023 a poštovního podacího archu ze dne 4. 12. 2023).iv. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.7. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).8. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.13. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.15. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně žalované na základě smlouvy o úvěru poskytla 10 000 Kč, byla proto povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky vrátit.16. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.17. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.18. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu účinného zákona o spotřebitelském úvěru (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).19. Žalobkyně jako jediný důkaz toho, že před poskytnutím úvěru řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, předložila dokument nazvaný „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik podepsané zaměstnancem žalobkyně“. Tento dokument není způsobilý prokázat skutečnost, že žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované, neboť byl vytvořen žalobkyní, nebyl nikým podepsán, a důkazní hodnou tedy odpovídá toliko tvrzení žalobkyně. Jeli