13 C 137/2025-42 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 19 470 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel a na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, která byla zaslána na bankovní účet žalovaného. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně , Anonymizováno, . Žalovaný ani přes výzvu nevrátil ničeho. Dlužná částka se dále skládá z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 40 %, tedy 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 470 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení úroku z prodlení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Ze Smlouvy o úvěru vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému, prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, úvěr ve výši 10 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného. Byl sjednán i smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně. V případě prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z upomínek vyplývá, že se žalovaný dostal do prodlení, proto byl úvěr ke dni 14. 12. 2023 zesplatněn, jak vyplývá, z poslední upomínky. Z předžalobní výzvy vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 17. 6. 2025.4. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to odborným posouzením jeho příjmů a výdajů a nahlédnutím do externích úvěrových registrů. Dále předložila výpisy z bankovních účtů. Z nich vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy záporné zůstatky či zůstatky blížící se 0. Jeho měsíční výdaje ve výši 11 000 Kč byly nereálné – viz jeho výpisy z bankovního účtu. Navíc platil každý měsíc 5000 Kč výživné na nezletilé dítě. Z úřední činnosti soudu vyplývá, že od roku 2018 má u zdejšího soudu vedeno 21 exekucí a měl je i v době poskytování úvěru, což žalobkyně nevzala v potaz. Žalobkyně tak neprokázala své tvrzení, že řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že zaslala žalovanému částku 10 000 Kč. Předmětná smlouva o úvěru ale nebyla uzavřena platně. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).9. Žalobkyně neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Žalobkyně sice prověřila příjmy žalovaného výpisem z bankovního účtu, ale z těch vyplývá, že měl záporné zůstatky. Měl rovněž vyživovací povinnost, což žalobkyně nezohlednila. Uvedené výdaje byly nereálné. Navíc měl již v době uzavření předmětné smlouvy exekuce.10. Soud dále poukazuje na nepřiměřená ujednání o dalších platbách spojených s poskytnutím úvěru, když došlo k navýšení samotné jistiny o dalších 9 470 Kč a byl sjednán nepřiměřený úrok 40 % měsíčně. Soud dále poukazuje na to, že celkové náklady spotřebitelského úvěru (byly nepřiměřeně vysoké (RPSN ve výši 5 535,52 %).11. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 18. 6. 2025 do zaplacení podle § 1970 o. z., přičemž výše úroků z prodlení byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do dne 17. 6. 2025. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku.12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně sice byla ve věci z větší části nepatrně úspěšná, ale poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení považoval soud za nedůvodné.