13 C 164/2025-20 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 54 307,08 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne , datum, (dále jen „předmětná smlouva“), kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) na základě které byla žalované poskytnuta 44 000 Kč. Žalovaná se kromě jistiny zavázala uhradit úrok ve výši 87,51 % ročně z jistiny. Vrátila však jen 7 310 Kč, zbytek dluhu ani přes výzvu neuhradila. Žalobkyně požaduje vrátit jistinu ve výši 36 690 Kč a kapitalizovaný úrok za období od 4. 4. 2024 do 18. 9. 2024 ve výši 17 617,08 Kč, eventuelně pokud soud neuzná nárok z titulu předmětné smlouvy, tak vrátit zbytek jistiny z titulku bezdůvodného obohacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas3. Na základě předložených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou předmětnou smlouvu, na základě které poskytla žalované částku 44 000 Kč na bankovní účet žalované vedený u , Anonymizováno, Smlouva byla uzavřena elektronicky, ověření proběhlo pomocí SMS a skenu občanského průkazu. Žalovaná se kromě jistiny zavázala uhradit úrok ve výši 87,51 % ročně. Úvěr měla splácet v 48 pravidelných měsíčních splátkách a konečná splatnost měla nastat dne 15. 4. 2028, jak vyplývá z předmětné smlouvy). Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru, a proto došlo dne 18. 9. 2024 k zesplatnění celého úvěru (jak vyplývá z s částí B odst. 6.3. předmětné smlouvy), na což byla žalovaná upozorněna (jak vyplývá z Oznámení o zesplatnění dluhu). Dle tvrzení žalobkyně žalovaná zaplatila k datu podání žaloby částku 7 310 Kč. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně příloh, právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni, o čemž žalovanou informovala, jak vyplývá z dopisu o oznámení postoupení pohledávky. Předžalobní upomínka byla žalované odeslána dne 4. 3. 2025, jak vyplývá z podacího lístku.4. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně posoudila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, a to na základě informací poskytnutých žalovanou a dále předložila doklady o příjmu (výplatní listy a výpis o transakci příjmu na bankovním účtu žalované). V hodnocení klienta uvedla žalovaná, že je svobodná, měla příjem ze zaměstnání ve výši 20 550 Kč a výdaje ve výši 9 481 Kč. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že v době uzavírání Smlouvy měla na sobě řadu exekucí.5. Údaje o výdajích žalované vyplněné v zákaznické kartě nebyly doloženy žádnými listinami. Uvedené měsíční výdaje neodpovídají realitě. Žalobkyně toto tvrzení neprokázala ani přes poučení.6. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem a žalovanou jako spotřebitelem.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).8. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně přenechala žalované částku 44 000 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru však nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalované, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří.9. Údaje o výdajích žalované vyplněné v hodnocení klienta nebyly doloženy žádnými listinami. Uvedené měsíční výdaje neodpovídají realitě. Navíc již v době uzavření smlouvy měla na sebe několik exekucí, což nebylo vůbec zohledněno.10. Soud navíc poukazuje na nepřiměřená ujednání o dalších platbách spojených s poskytnutím úvěru, když došlo k navýšení samotné jistiny o dalších 87,51 %. Za této situace je třeba pohlížet na veškerá vedlejší ujednání tak, že plnily funkci úroků, které byly sjednány v rozporu se zákonem, přičemž soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 %, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.11. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalované peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalované tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátila však jen 7 310 Kč. Soud jí proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 36 690 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 36 690 Kč od 5. 3. 2025 (den následující po odeslání výzvy) do zaplacení. podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.12. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluven úroky.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má účastník, který byl ve věci v převážné části úspěšná (žalobkyně), právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v poměrné výši. Náklady se skládají ze soudního poplatku ve výši 2 716 Kč, odměny za zastupování účastníka advokátem (počítáno z tarifní hodnoty bez příslušenství) ve výši 3 300Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 3 úkony právní služby dle §11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava a převzetí, výzva, sepis žaloby) a paušální náhrady 3x450 Kč úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 13 966 Kč. Jelikož byl žalobce úspěšný jen z části, byla mu přiznána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem ve věci, přičemž v daném případě je úspěch žalobkyně 67,57 % a rozdíl 35,17 % tedy částka 4 912 Kč. Náhradu nákladů řízení je pak žalovaná povinna dle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce, a to v zákonné třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.