13 C 170/2025-22 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 22 251 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy uzavřené s žalovaným dne , datum, (dále jen „předmětná smlouva“), na základě které žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 18 200 Kč. Nad rámec jistiny měl zaplatit poplatek ve výši 5 915 Kč. Žalovaný neplatil řádně a včas, proto byl úvěr zesplatněn. Dlužná částka se dále skládá z nesplacené jistiny a poplatku, dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 8 026 Kč a úrok z prodlení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela s žalovaným předmětnou smlouvu, na základě které poskytla peněžní prostředky ve výši 18 200 Kč na bankovní účet žalovaného vedený u , právnická osoba, . (jak vyplývá z výpisu o platbě). Nad rámec jistiny měl zaplatit poplatek ve výši 5 915 Kč (32,5 % z jistiny). Smlouva byla uzavřena elektronicky a podepsána PINem, který byl zaslán na telefonní číslo žalovaného. Součástí Smlouvy jsou i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (jak vyplývá z předmětné smlouvy). V případě prodlení s platbou měl zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z dlužné částky (dle čl. 2.3 předmětné smlouvy). Žalovaný neplatil řádně a včas. Žalovanému bylo zasláno několik upomínek (viz předložené upomínky). Žalovanému byla zaslána dne 23. 5. 2025 předžalobní výzva, na základě které měl zaplatit částku do tří dnů.4. Žalobkyně ani přes výzvu soudu neprokázala, že před uzavřením Smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Sdělila, že žalovaný měl být v době uzavření smlouvy zaměstnám příjmem ve výši 41 183 Kč na pozici , Anonymizováno, (předložena výplatní páska). Měsíční výdaje měl mít ve výši 15 000 Kč, měl být ženatý a mít jednu vyživovací povinnost. Výdaje nebyly nijak ověřeny. Navíc bylo z úřední činnosti soud zjištěno, že žalovaný měl v minulosti dvě exekuce, dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru, kterou rovněž neplatil – viz rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 1/2025 a tento úvěr nebyl nijak zohledněn při zkoumání.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.6. Na předmětnou Smlouvu o zápůjčce je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť Smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soud považuje žalobu za podanou důvodně pouze částečně. Žalobkyně prokázala, že přenechala žalovanému částku 18 200 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru však nebyla uzavřena platně. Přestože byla žalobkyně soudem poučena o tom, aby řádně dotvrdila a doložila, že řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně ke svým tvrzením ohledně uvedeného nepředložila adekvátní důkazy, přitom řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného ukládá žalobkyni zákon o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tedy neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 20198. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, spoléhala se jen na sdělené údaje. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zkoumá údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr a nespoléhá se na jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale má je sám ověřit, což v případě příjmu sice udělal, ale výdaje nijak neověřil např výpisy z účtů, nájemní smlouvou apod. Navíc měl vyživovací povinnost, která nebyla započtena. Úvěr přitom smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí posoudí schopnost žadatele a z jeho zjištění je nepochybné, že žadatel bude schopen úvěr splácet, což žalovaný v tomto případě evidentně nebyl. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu.9. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 810 Kč, když částku 12 390 Kč již uhradil, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 5 810 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena dle nároku žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do dne 26. 5. 2025 a od následující dne byl v prodlení.10. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy