Okresní soud v Příbrami 10 C 39/2026-45 – Bezdůvodné obohacení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 16 968,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 102,35 Kč od 5. 10. 2025 do zaplacení a dále částku 348,16 Kč. Tvrdila, že mezi účastnicemi byla dne , datum, distančním způsobem prostřednictvím internetového rozhraní uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 50 700 Kč s možností postupného čerpání.2. Podle tvrzení žalobkyně se žalovaná zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 6. 11. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 31. 3. 2026. Součástí smlouvy měly být formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů, předpis denních splátek a všeobecné obchodní podmínky žalobkyně.3. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná před uzavřením smlouvy vyplnila žádost o poskytnutí úvěru, sdělila jí údaje o své domácnosti, příjmech a výdajích a že žalobkyně na základě těchto údajů a údajů z různých databází a registrů posoudila její úvěruschopnost. Uváděla zejména, že prověřovala bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, centrální evidenci exekucí, registr neplatných dokladů a další zdroje, přičemž měla vycházet též z interní metodiky posuzování úvěruschopnosti. Tvrdila, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 32 315 Kč a že z výsledku posouzení vyplynulo, že žalovaná je schopna úvěr splácet.4. Žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu po dvoufaktorovém ověření, že žalované byl zpřístupněn formulář standardních evropských informací o spotřebitelském úvěru a následně návrh smlouvy, který žalovaná přijala kliknutím na volbu „Podepisuji“. Tvrdila rovněž, že žalovaná byla identifikována prostřednictvím služby Kontomatik a že úvěr byl žalované vyplácen bezhotovostně na její bankovní účet ve třech tranších, a to dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč, dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 29. 10. 2024 ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 8 000 Kč.5. Podle žalobkyně žalovaná své splátkové povinnosti porušovala, dostala se do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně smlouvu dne 4. 10. 2025 vypověděla; od 5. 10. 2025 se měla žalovaná nacházet v prodlení s úhradou celého úvěru. Žalobkyně tvrdila, že ke dni podání žaloby činí neuhrazený dluh celkem 16 968,93 Kč, sestávající z jistiny 7 647,22 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 90,48 Kč, smluvního úroku 8 866,58 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ 65,93 Kč, poplatku za službu „Presto“ 281,39 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ 17,33 Kč. Vedle toho uplatnila smluvní pokutu za prvních 90 dnů prodlení ve výši 348,16 Kč.6. V žalobě žalobkyně uváděla, že smluvní úrok činil 1,02 % denně z nesplacené části jistiny, poplatek za vyplacení tranší činil 1,99 % z vyplacené tranše a že žalovaná si zvolila volitelnou službu informační SMS servis. Částky zaplacené žalovanou měly být podle smlouvy a všeobecných obchodních podmínek započítávány nejprve na úrok, následně poplatky a teprve poté na jistinu, případně v případě prodlení nejprve na náklady již určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu.7. Pro případ, že by soud neshledal důvodnost smluvního nároku, uplatnila žalobkyně alespoň subsidiárně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu jí poskytnuté jistiny s tvrzením, že peněžní prostředky byly žalované fakticky odeslány na její bankovní účet.8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedla, že neuznává, že by po zaplacení částek již uskutečněných žalobkyni cokoli dlužila. Tvrdila, že původní výše půjčky činila pouze 8 000 Kč a že žalobkyni již prokazatelně uhradila částku 19 113 Kč, tedy více než dvojnásobek původně poskytnuté částky. Uváděla, že žalobkyní požadovaná další částka je bezdůvodná, založená na nepřiměřených úrocích a sankcích, které jsou v rozporu s dobrými mravy.9. Na výzvu soudu žalovaná při jednání konkretizovala jednotlivé platby uhrazené na předmětný dluh tak, že dne 8. 11. 2024 uhradila 2 000 Kč, dne 10. 12. 2024 uhradila 2 500 Kč, dne 10. 1. 2025 uhradila 850 Kč, dne 10. 2. 2025 uhradila 500 Kč, dne 10. 3. 2025 uhradila 3 000 Kč, dne 8. 5. 2025 uhradila 1 000 Kč, dne 26. 5. 2025 uhradila 8 263 Kč a dne 8. 9. 2025 uhradila 1 000 Kč, celkem tedy 19 113 Kč. Uvedla, že částky hradila podle SMS výzev žalobkyně a že žalobkyně tyto úhrady podle jejího názoru nereflektovala tak, jako by k nim vůbec nedošlo. Současně popsala, že se do prodlení dostala v důsledku nemoci a finanční tísně. Náhradu nákladů řízení nepožadovala.10. Soud ve věci nařídil jednání, které proběhlo v nepřítomnosti žalobkyně a její právní zástupkyně, jež se omluvily; soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).11. Soud provedl důkaz zejména těmito listinami: výzvou k úhradě ze dne 28. 1. 2026, potvrzením o podání zásilky ze dne 30. 1. 2026, smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , informacemi pro spotřebitele, souhlasem se zpracováním osobních údajů, předpisem denních splátek, všeobecnými obchodními podmínkami, autorizací ověření totožnosti, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, dokumentem označeným jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti, dokumentem označeným jako identifikované příjmy žalované, výpisem posouzení úvěruschopnosti, kopií občanského průkazu žalované, přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, e-mailovou výzvou ze dne 4. 10. 2025, oznámením , právnická osoba, ., a výpisy z účtu žalované za období listopad 2024, prosinec 2024, leden 2025, únor 2025, březen 2025, květen 2025 a září 2025.12. Usnesením ze dne 22. 4. 2026 soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení, konkrétně aby uvedla, kdy a v jaké výši žalovaná hradila splátky úvěru či jiné částky na úhradu dluhu a jakou částku celkem uhradila. Žalobkyně přes tuto výzvu žalobu nedoplnila.13. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.14. Mezi účastnicemi byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , tedy smlouva o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla uzavřena distančním způsobem elektronicky. Tato skutečnost mezi účastnicemi ostatně nebyla sporná.15. Žalované byly na základě této smlouvy fakticky poskytnuty peněžní prostředky ve třech tranších, a to dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč, dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 29. 10. 2024 ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 8 000 Kč. Tato skutečnost vyplývá z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, z oznámení , právnická osoba, ., i z tvrzení obou účastnic.16. Z výpisů z účtu žalované, z její konkretizace učiněné při jednání i z obsahu spisu soud zjistil, že žalovaná žalobkyni v období od 8. 11. 2024 do 8. 9. 2025 uhradila na předmětný závazek celkem 19 113 Kč. Jednotlivé platby byly soudem identifikovány ve výších a datech uvedených v odstavci 9 tohoto rozsudku. Žalobkyně přes výzvu soudu neuvedla vlastní soupis přijatých plateb ani jejich celkovou výši, a soud proto vycházel z plateb prokázaných žalovanou listinnými důkazy.17. Z listin předložených žalobkyní dále vyplynulo, že žalobkyně před uzavřením smlouvy disponovala některými informacemi o osobě žalované, její identitě, deklarovaných příjmech a že provedla dotazy do některých registrů a evidencí. Z listin je patrné zejména to, že žalobkyně pracovala s údaji o příjmu žalované, nahlížela do některých externích evidencí a používala interní dokumenty vztahující se k procesu posuzování úvěruschopnosti.18. Soud však současně nezjistil, že by z předložených listin bylo dostatečně a přesvědčivě prokázáno, jaké konkrétní údaje o výdajích žalované, jejích dalších závazcích, pravidelnosti a stabilitě jejího příjmu, zatížení jejího rozpočtu a celkové finanční situaci měla žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně k dispozici, jak je ověřila a jakým konkrétním způsobem je vyhodnotila ve vztahu k povaze, nákladovosti a rizikovosti sjednaného úvěru. Zejména nebylo prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru učinila takové porovnání příjmů a výdajů žalované a takové vyhodnocení jejích dalších finančních poměrů, z něhož by bez důvodných pochybností vyplývala její schopnost řádně a dlouhodobě plnit sjednané povinnosti.19. Předložený dokument označený jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti podle názoru soudu popisuje pouze obecný interní rámec postupu žalobkyně. Sám o sobě však neprokazuje, jaké konkrétní skutkové podklady byly ve vztahu k žalované shromážděny, v jakém rozsahu byly ověřeny a jak byly individuálně vyhodnoceny. Totéž platí pro listinu označenou jako výpis posouzení úvěruschopnosti, z níž není patrný úplný a přezkoumatelný rozbor příjmové a výdajové situace žalované v době uzavření smlouvy.20. Soud má proto za prokázané pouze to, že žalobkyně určitou formu interního hodnocení provedla a že si opatřila dílčí informace z registrů a o příjmu žalované; nikoli však to, že by úvěruschopnost žalované důkladně posoudila v rozsahu a kvalitě požadované zákonem o spotřebitelském úvěru.21. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před posouzením úvěruschopnosti spotřebitele zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady musí spotřebitel poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti; tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne úplné a pravdivé informace a poskytovatel je za účelem posouzení úvěruschopnosti povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle téhož ustanovení poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.23. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě zejména na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.25. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala.26. Těžiště sporu spočívalo v otázce, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost důkladně posoudit úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dospěl k závěru, že nikoli.27. Povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele představuje základní ochranný prvek spotřebitelského práva. Smyslem této povinnosti není pouze formální získání některých údajů o spotřebiteli nebo mechanické nahlédnutí do registrů, nýbrž reálné a odpovědné vyhodnocení toho, zda konkrétní spotřebitel bude vzhledem ke své příjmové, výdajové a celkové ekonomické situaci schopen plnit závazky vyplývající z navrhované smlouvy, a to po celou relevantní dobu jejího trvání.28. Zákon přitom výslovně požaduje, aby poskytovatel vycházel z informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených. Nestačí tedy, že poskytovatel disponuje některými izolovanými údaji. Je třeba, aby měl k dispozici takový soubor relevantních a ověřených informací, který mu umožní kvalifikovaně posoudit reálnou platební schopnost spotřebitele. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru navíc výslovně ukládá poskytovateli porovnání příjmů a výdajů a zohlednění dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele.29. V nyní projednávané věci žalobkyně předložila listiny, z nichž vyplývá, že zjišťovala některé údaje o žalované, nahlížela do registrů a evidencí a používala interní dokumenty popisující principy jejího rozhodovacího procesu. Tyto listiny však podle názoru soudu neprokazují, že by bylo provedeno skutečně důkladné, individualizované a přezkoumatelné posouzení úvěruschopnosti žalované.30. Předně, žalobkyně sice tvrdila, že vycházela z údajů o příjmech, výdajích, domácnosti a závazcích žalované, avšak obsah listin neumožňuje dostatečně zjistit, v jaké konkrétní výši byly zjištěny pravidelné výdaje žalované, jaké byly její další peněžité závazky, v jakém rozsahu byla ověřena jejich existence a pravidelná splatnost a jaký dopad mělo celé toto zatížení na její schopnost hradit denní splátky z předmětného úvěru. Samotné tvrzení žalobkyně, že úvěruschopnost posoudila, nemůže nahradit důkaz o tom, jaké údaje měla k dispozici a jak je vyhodnotila.31. Dále soud přihlédl k tomu, že předmětný úvěrový produkt byl žalobkyní koncipován jako revolvingový spotřebitelský úvěr s možností postupného čerpání, s poplatkem za vyplacení jednotlivých tranší, se smluvním úrokem tvrzeným ve výši 1,02 % denně z nesplacené jistiny a s dalšími smluvními poplatky a smluvní pokutou. Již z povahy takto výrazně nákladového produktu plyne požadavek na obzvlášť pečlivé posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tím spíše musela žalobkyně přesvědčivě doložit, že disponovala úplnými a ověřenými údaji umožňujícími uzavřít, že žalovaná zvládne plnění z takového závazku bez důvodných pochybností.32. Takový závěr však z provedených důkazů neplyne. Nahlédnutí do registrů, ověření identity a zjištění deklarovaného příjmu jsou sice relevantní dílčí kroky, samy o sobě však nenahrazují zákonem vyžadované komplexní vyhodnocení schopnosti spotřebitele splácet konkrétní úvěr. Zejména nebyl předložen takový přehled či rozbor, z něhož by bylo zřejmé konkrétní porovnání příjmů a výdajů žalované a konkrétní výpočet, na jehož základě by bylo možno dospět k závěru, že u žalované nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti plnit sjednané denní splátky a nést celkové náklady úvěru.33. Žalobkyně navíc přes výslovnou výzvu soudu ze dne 22. 4. 2026 nedoplnila skutková tvrzení ani ohledně výše a časového sledu úhrad žalované, ačkoli právě tato otázka byla pro posouzení důvodnosti žaloby zcela zásadní. V občanském soudním řízení nese účastník procesní odpovědnost za to, že svá tvrzení a důkazní návrhy přednese úplně a včas. Soud proto nemohl přehlédnout, že žalobkyně neunesla nejen důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti, ale ani břemeno tvrzení a důkazní k přesné výši tvrzeného zbytku dluhu.34. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že úvěr poskytla až po řádném a zákonem vyžadovaném posouzení úvěruschopnosti žalované a že z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Poskytla-li přesto žalované úvěr, stalo se tak v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru.35. Důsledkem tohoto závěru je aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.36. Z § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a z § 2993 o. z. plyne, že při neplatném závazku mají strany v zásadě právo na vydání toho, co druhé straně plnily. Jinými slovy, poskytla-li žalobkyně žalované peněžní prostředky bez platného právního důvodu, mohla by po ní požadovat vrácení toho, co jí skutečně poskytla, tedy poskytnuté jistiny, ovšem pouze v rozsahu, v němž dosud nebyla vrácena.37. V projednávané věci však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla celkem 8 000 Kč, zatímco žalovaná žalobkyni uhradila celkem 19 113 Kč. Za tohoto skutkového stavu nelze dospět k závěru, že by žalovaná na úkor žalobkyně zůstala obohacena o jakoukoli další částku. Naopak je zjevné, že plnění přijaté žalobkyní převyšuje částku skutečně poskytnuté jistiny.38. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak při jednání výslovně uvedla, že náhradu nákladů řízení nepožaduje, a ze spisu nevyplývá, že by jí vznikly náklady, které by bylo třeba přiznat bez návrhu v konkrétní výši. Soud proto rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, jak je uvedeno ve výroku II.