5 C 57/2022-15 — Okresní soud v Pelhřimově

1. Žalobce podal dne [datum] u zdejšího soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uvedenou v I. výroku tohoto rozsudku, když v návrhu uvedl, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a tuto 2 5 C 57/2022 povinnost žalovaný splnil dnem [datum]. Tímto mu vznikla povinnost v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění předpisů pozdějších, platit televizní poplatek ve stanovené výši. Této své povinnosti žalovaný nedostál, nezaplatil žalobci televizní poplatky za měsíce listopad 2020 až září 2021 ve výši 135 Kč měsíčně a celkově za toto období žalobci dluží částku ve výši 1 485 Kč. Poplatky byl povinen platit dle § 7 odst. 2 uvedeného zákona nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen, protože se jej nepodařilo doručit žalovanému. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, k návrhu se nevyjádřil. 2. Na základě listin předložených soudu s návrhem žalobcem soud dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Žalobce soudu potvrzením o přihlášení poplatníka televizních poplatků doložil, že žalovaný se stal od června 1995 poplatníkem televizního poplatku ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb.. Z tvrzení žalobce, které nebylo žalovaným rozporováno, vyplývá, za které měsíce nebylo žalovaným placeno na poplatcích, které činí 135 Kč měsíčně. Pokud se žalovaný stal poplatníkem televizního poplatku, je ve smyslu § 7 odst. 2 uvedeného zákona povinen tento televizní poplatek platit měsíčně nejpozději do 15. dne v měsíci. Z těchto důvodů je zcela oprávněný nárok žalobce na zaplacení souhrnné částky na dlužných televizních poplatcích ve výši 1 485 Kč. Za této situace je ve smyslu § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalovaný v prodlení se zaplacením televizních poplatků od 16. dne v tom kterém měsíci a žalobce má tedy právo i na zaplacení úroků z prodlení, roční úroková míra tohoto prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a vztahuje se vždy ke každému jednotlivému měsíčnímu poplatku. Žalobce požaduje úroky z prodlení k datu [datum] a k tomuto datu činí výpočet dlužných úroků z prodlení částku 84,39 Kč. S ohledem na shora uvedené soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. 3. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení ve věci úspěšný účastník. Za takto úspěšného účastníka je nutno považovat žalobce, kterému vznikly náklady řízení ve formě zaplaceného soudního poplatku z návrhu ve výši 400 Kč a ve formě nákladů právního zastoupení. Pokud se jedná o náklady právního zastoupení žalobce advokátem, nejedná se o účelně vynaložené náklady, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález], a ze dne [datum], sp.zn. [ústavní nález], v nichž Ústavní soud z důvodů, které jsou žalobci známy, protože se jednalo o věci týkající se zcela obdobných sporů, dospěl k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí proto jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. Činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (citace z odůvodnění nálezů). Tyto závěry je nutno uplatnit i v této věci, není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit s ohledem na závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro rozhodovací činnost soudů. V následné době však došlo ke změně v tom, že dne [datum] nabyla účinnosti vyhláška č. 254/2015 Sb., která stanoví výši paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 89a ex. řádu. Skutečnost, že náklady právního zastoupení nejsou soudem považovány za náklady účelné, na jejichž náhradu má žalobce právo, nemění nic na tom, že je v řízení zastoupen advokátem. I tak aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb. umožňuje ústavně zakotvená zásada rovnosti účastníků před zákonem, protože jestliže vyhláška č. 254/2015 Sb. dává nezastoupenému účastníkovi, který 3 5 C 57/2022 nedoložil výši svých hotových výdajů, právo na náhradu paušální částky, bylo by popřením této zásady, kdyby se takového práva nedostalo účastníku zastoupeného zástupcem dle § 137 odst. 2 o.s.ř., kterému je však paušální náhrada založená na stejném principu odepřena pro to, že bylo zastoupení shledáno neúčelným. V tomto směru soud vychází z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20.1.2016, sp.zn. [spisová značka], vydaném v obdobném sporu ohledně zaplacení dlužných televizních poplatků, v níž vystupoval stejný žalobce zastoupený stejným advokátem. Za této situace zdejší soud přiznává žalobci v této věci, v níž byla podána tzv. formulářová žaloba, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, sestávajících se ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu ve výši 400 Kč a dvou paušálů po 100 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souvislosti s výzvou k plnění a podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Pokud v rámci nákladů řízení v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu bylo zástupcem žalobce účtováno i DPH, konstatuje soud, že DPH se může počítat jen z odměny a výdajů zástupce, nikoli účastníka samotného, i kdyby plátce daně byl. Proto nejsou-li náklady právního zastoupení považovány za náklady účelné, nelze náhradu za DPH účastníkovi přiznat. Navzdory skutečnosti, že náhrada nákladů právního zastoupení nebyla žalobci přiznána, je žalovaný povinen tyto náklady řízení zaplatit k rukám zastupujícího advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř., protože neúčelnost nákladů právního zastoupení nemění nic na tom, že žalobce v řízení advokátem zastoupen je.