5 C 9/2022-22 — Okresní soud v Pelhřimově

1. Žalobce se domáhal se vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uvedenou v I. výroku tohoto rozsudku, když v návrhu uvedl, že žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a tuto povinnost žalovaná splnila dnem [datum]. Tímto jí vznikla povinnost 2 5 C 9/2022 v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění předpisů pozdějších, platit televizní poplatek ve stanovené výši. Této své povinnosti žalovaná nedostála, nezaplatila žalobci televizní poplatky za měsíce prosinec 2019 až prosinec 2020 ve výši [částka] měsíčně a celkově za toto období žalobci dluží částku ve výši [částka]. Poplatky byla povinna platit dle § 7 odst. 2 uvedeného zákona nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. 2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen v důsledku odporu podaného žalovanou, v němž uvedla, že bydlí v nájmu a majitel pronajatého bytu předmětný poplatek platí, televize je v jeho majetku. Následně při jednání soudu uvedla, že majitel bytu bydlí jinde než je pronajímaný byt, televizor ona používá, protože je součástí pronajatého vybavení, z evidence poplatníků se neodhlašela. 3. Na základě listin předložených soudu s návrhem žalobcem a tvrzení žalované soud dospěl k závěru o důvodnosti návrhu. Žalobce soudu potvrzením o přihlášení poplatníka televizních poplatků doložil, že žalovaná se stala od listopadu 2019 poplatníkem televizního poplatku ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb.. Z tvrzení žalobce, které nebylo žalovanou rozporováno, vyplývá, za které měsíce nebylo žalovanou placeno na poplatcích, které činí [částka] měsíčně. Pokud se žalovaná stal poplatníkem televizního poplatku, je ve smyslu § 7 odst. 2 uvedeného zákona povinna tento televizní poplatek platit měsíčně nejpozději do 15. dne v měsíci. Pokud je žalovaná názoru, že nemusí televizní poplatek hradit, protože v současné době nevlastní televizní přijímač, byla ve smyslu § 8 odst. 8 uvedeného zákona povinna se z evidence poplatníků televizního poplatku odhlásit a k tomuto odhlášení připojit písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala skutečnost, v důsledku které přestala být poplatníkem dle uvedeného zákona. V takovém případě by byla z evidence poplatníků odhlášena a její povinnost k placení televizních poplatků by zanikla. Sáma žalovaná uvádí, že takovýmto způsobem v minulosti nijak nepostupovala. Navíc nárok na placení poplatku není odvislý od vlastnictví televizního přijímače, dle § 3 odst. 2 uvedeného zákona je odvislý od faktického jeho užívání po dobu delší než jeden měsíc v případě, že se nejedná o jeho vlastníka. Z těchto důvodů je zcela oprávněný nárok žalobce na zaplacení souhrnné částky na dlužných televizních poplatcích ve výši [částka]. Za této situace je ve smyslu § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalovaná v prodlení se zaplacením televizních poplatků od 16. dne v tom kterém měsíci a žalobce má tedy právo i na zaplacení úroků z prodlení, roční úroková míra tohoto prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a vztahuje se vždy ke každému jednotlivému měsíčnímu poplatku. Žalobce požaduje úroky z prodlení k datu [datum] a k tomuto datu činí výpočet dlužných úroků z prodlení částku [částka]. S ohledem na shora uvedené soud návrhu v celém rozsahu vyhověl. 4. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení ve věci úspěšný účastník. Za takto úspěšného účastníka je nutno považovat žalobce, kterému vznikly náklady řízení ve formě zaplaceného soudního poplatku z návrhu ve výši [částka] a ve formě nákladů právního zastoupení. Pokud se jedná o náklady právního zastoupení žalobce advokátem, nejedná se o účelně vynaložené náklady, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález], a ze dne [datum], sp.zn. [ústavní nález], v nichž Ústavní soud z důvodů, které jsou žalobci známy, protože se jednalo o věci týkající se zcela obdobných sporů, dospěl k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí proto jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. Činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické 3 5 C 9/2022 podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (citace z odůvodnění nálezů). Tyto závěry je nutno uplatnit i v této věci, není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit s ohledem na závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro rozhodovací činnost soudů. V následné době však došlo ke změně v tom, že dne [datum] nabyla účinnosti vyhláška č. 254/2015 Sb., která stanoví výši paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 89a ex. řádu. Skutečnost, že náklady právního zastoupení nejsou soudem považovány za náklady účelné, na jejichž náhradu má žalobce právo, nemění nic na tom, že je v řízení zastoupen advokátem. I tak aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb. umožňuje ústavně zakotvená zásada rovnosti účastníků před zákonem, protože jestliže vyhláška č. 254/2015 Sb. dává nezastoupenému účastníkovi, který nedoložil výši svých hotových výdajů, právo na náhradu paušální částky, bylo by popřením této zásady, kdyby se takového práva nedostalo účastníku zastoupeného zástupcem dle § 137 odst. 2 o.s.ř., kterému je však paušální náhrada založená na stejném principu odepřena pro to, že bylo zastoupení shledáno neúčelným. V tomto směru soud vychází z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], vydaném v obdobném sporu ohledně zaplacení dlužných televizních poplatků, v níž vystupoval stejný žalobce zastoupený stejným advokátem. Za této situace zdejší soud přiznává žalobci v této věci právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka], sestávajících se ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka], dvou paušálů po [částka] dle § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souvislosti s výzvou k plnění a podáním návrhu na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech. Dále se jedná v rámci nákladů řízení o další paušál [částka] dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky v souvislosti s podáním písemného vyjádření k odporu žalované, když toto písemné vyjádření již bylo podáno v průběhu řízení. Pokud v rámci nákladů řízení v žalobě bylo zástupcem žalobce účtováno i DPH, konstatuje soud, že DPH se může počítat jen z odměny a výdajů zástupce, nikoli účastníka samotného, i kdyby plátce daně byl. Proto nejsou-li náklady právního zastoupení považovány za náklady účelné, nelze náhradu za DPH účastníkovi přiznat. Navzdory skutečnosti, že náhrada nákladů právního zastoupení nebyla žalobci přiznána, je žalovaný povinen tyto náklady řízení zaplatit k rukám zastupujícího advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř., protože neúčelnost nákladů právního zastoupení nemění nic na tom, že žalobce v řízení advokátem zastoupen je.