5 C 138/2023-92 — Okresní soud v Pelhřimově

Žalobce podal u zdejšího soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku. V návrhu uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 303 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 470,66 Kč od 18. 9. 2021. Ve smlouvě byly dohodnuty úroky ve výši 12,70% ročně, nedílnou součástí smlouvy jsou listiny ve smlouvě uvedené. Před uzavřením smlouvy byla posouzena schopnost žadatele úvěr splácet. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil a úvěr řádně a včas nesplácel, využil žalobce svého práva a dopisem z 22. 9. 2022 prohlásil úvěr za splatný ke dni 20. 9. 2022. Žalovaný tak dluží 292 289,53 Kč na jistině, 15 682,46 Kč na úroku ke dni zesplatnění, 13 811,49 Kč na zákonném úroku z prodlení z dlužné jistiny ke dni 27. 2. 2023, 1 110,93 Kč na zákonném úroku z prodlení z částky dlužného obchodního úroku ke dni 27. 2. 2023, a na poplatcích dle sazebníku poplatků žalovaný dluží částku 2 215 Kč a částku 1 500 Kč. Dále je požadován od 28. 2. 2023 zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny a z dlužného obchodního úroku. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen, protože se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. S ohledem na neznámý pobyt žalovaného v cizině byl žalovanému dle § 29 odst. 3, 4 o.s.ř. usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 8. 2023, č.j. 5 C 138/2023-27 ustanoven opatrovník. Opatrovník žalovaného zpochybnil dostatečnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného při sjednání úvěrové smlouvy, když tvrdil, že mezi podepsáním žádosti o úvěr a samotné smlouvy o úvěru je časový interval pouhých 7 minut, a dále, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo předloženo potvrzení o příjmu z roku 2018, navíc vystavené jiným zaměstnavatelem, než který je uveden v žádosti o úvěr. Žalobce se k námitce opatrovníka žalovaného vyjádřil tak, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného posoudil s odbornou péčí, vycházel z informací získaných od žalovaného o příjmové a výdajové stránce, ověřil si informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaný doložil potvrzení o příjmu, svůj měsíční příjem deklaroval ve výši 20 000 Kč. Z předložených výpisů z účtu žalobce zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil 24 579,83 Kč, na výdajové stránce vycházel žalobce ze statisticky stanovených výdajů v částce 7 320 Kč. Dále zohlednil interní závazky žalovaného vůči ní ve výši 3 514,46 Kč měsíčně, závazky vůči třetím osobám ve výši 4 693 Kč měsíčně. Po takto provedeném hodnocení žádosti žalovaného o úvěr vyhověl, žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 600 000 Kč, s ohledem na posouzení jeho schopnosti splácet mu byl poskytnutu úvěr ve výši 303 000 Kč. Systém ověřování úvěruschopnosti je automatizován, po zadání potřebných údajů je pak pomocí automatického systému možné posoudit úvěruschopnost žadatele v krátkém čase. Žalobce navíc schopnost žalovaného úvěr splácet posuzoval již dříve v souvislosti s jinou smlouvou. Z žádosti o úvěr a ze smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] ze dne 20. 8. 2021, [číslo] ze Všeobecných produktových podmínek, Sazebníku poplatků, z výpisu z úvěrového účtu a platební historie soud zjistil skutečnosti uvedené v návrhu žalobcem pokud jde o vznik smluvního vztahu mezi účastníky, výši poskytnutého úvěru, sjednanou výši úroku, poplatků, měsíčních splátek 3 5 C 138/2023 apod. Z výpisů z běžného účtu žalovaného z období od ledna 2021 do července 2021 jsou zjišťovány příjmy žalovaného v období předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy. Ze zpráv společností [právnická osoba] a [právnická osoba] soud zjistil, že žalovaný měl u prvé uvedené společnosti příjem za květen 2021 ve výši 25 627 Kč čistého, za červen 2021 již pouze 11 353 Kč, poté u druhé uvedené společnosti měl za červenec 2021 příjem 14 589 Kč čistého, za srpen 2021 ve výši 20 518 Kč čistého. Dále soud konstatoval další listiny předložené žalobcem ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 9. 2022 je zjištěno, že úvěr byl ke dni 20. 9. 2022 zesplatněn a žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Výše dlužné částky byla zjišťována z výpisu z platební historie. Dle statistiky České národní banky průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami v domácí měně domácnostem pro spotřebu s fixací sazby na dobu nad pět let činila v srpnu 2021 výši 7,66% ročně. Na základě provedeného dokazování soud konstatuje, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále pouze o.z.) mající s ohledem na její obsah charakter spotřebitelského úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla posouzena v souladu s požadavky uvedenými v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostatečně, byly posuzovány příjmy a výdaje žalovaného a byť bylo vycházeno z neaktuálních údajů ohledně příjmu žalovaného, které měl žalobce k dispozici z doby uzavírání předchozí smlouvy o úvěru ze dne 27.2.2019, vyplývá ze zjištění soudu, že příjmy a výdaje žalovaného umožňovaly kladné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na základě úvěrové smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 303 000 Kč, zavázal se úvěr řádně splácet v měsíčních splátkách spolu se sjednanými úroky a poplatky. Protože žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, žalobce využil svého práva a úvěr zesplatnil. Žalovaný dluží na úvěrové jistině částku 292 289,53 Kč, společně se shora uvedenými poplatky činí dlužná částka 296 004,53 Kč. Soud tedy považuje nárok žalobce na zaplacení této částky za oprávněný. Pokud se jedná o požadovaný sjednaný úrok, ten byl sjednán ve výši 12,70% ročně. Dle statistiky České národní banky průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami v domácí měně domácnostem pro spotřebu s fixací sazby na dobu nad pět let činila v srpnu 2021 7,66% ročně, sjednaná úroková míra ve výši 12,70% tak tuto úrokovou míru přesahuje ani ne dvojnásobně, tedy nikterak nepřiměřeně a není tedy dán důvod ke zvažování neplatnosti smlouvy v této části z důvodu rozporu s dobrými mravy. Proto soud považuje nárok žalobce na zaplacení úroku za oprávněný a stejně tak považuje za oprávněný nárok žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení z jednotlivých částek a za dobu v návrhu uvedenou ve smyslu § 1968 a § 1970 o.z., když výše úroků z prodlení je dána dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Protože byl žalobce ve věci zcela úspěšný, má dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení ve výši 71 131 Kč, sestávajících se ze soudního poplatku z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 11 841 Kč, odměny za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání návrhu, účast při jednání konaném dne 26. 10. 2023 a písemné doplnění žalobních tvrzení) po 9 500 Kč (vycházeno z tarifní hodnoty 296 004,53 Kč, tedy bez příslušenství ve formě žalovaných úroků a úroků z prodlení), pěti paušálů po 300 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění předpisů pozdějších a ze součtu odměny a paušálů z 21% DPH, která činí 10 290 Kč a soud uložil žalovanému povinnost je žalobci zaplatit dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho právního zástupce. Pokud se jedná o výši soudního poplatku z návrhu zahrnutého do nákladů řízení, zaplatil žalobce na soudním poplatku 13 065 Kč, ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění předpisů pozdějších, však cena příslušenství, tedy úroků a úroků z prodlení, není základem soudního poplatku a proto základem je pouze částka 296 004,53 Kč a té odpovídá poplatek 11 841 Kč O vrácení přeplatku soud rozhodně samostatným usnesením. 4 5 C 138/2023