27 C 55/2017-159 — Obvodní soud pro Prahu 1

1 Ve věci této zdejší soud jako soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 27 C 55/2017-55, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a náklady řízení ve věci úspěšné žalobkyně, když rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] 2 Odvolací Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 376/2019-121, když vyšel ze skutkových tvrzení soudu prvního stupně a po právní stránce se ztotožnil s právním hodnocením věci soudu prvního stupně, kdy považoval za nedůvodnou námitku žalovaného, že smluvní pokuta není přiměřená výši škody, která žalobkyni vznikla. Podle odvolacího soudu sjednaná pokuta nebyla nepřiměřenou sankcí za jednání prodejního partnera, neboť neplnila pouze kompenzační a sankční funkci, nýbrž preventivní, když měla odrazovat prodejního partnera od toho, aby si na úkor žalobkyně vybudoval síť zákazníků a zneužil jejího jména, reklamního prostoru a inzerce ve svůj prospěch. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že výše smluvní pokuty neodradila prodejního partnera, aby porušil smluvní pokutou zajištěné povinnosti, když jako nedůvodnou považoval rovněž námitku žalovaného, podle které prohlášení ve smlouvě neobsahuje ručitelský závazek, nýbrž se jedná o přistoupení k dluhu prodejního partnera, když žalovaný v daném prohlášení jasně prohlásil, že ručí za závazky prodejního partnera. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu ustanovení smlouvy obsahující předmětné prohlášení náležitě vyložil a postupoval v souladu s ustanovením § 266 obch. zák. se zřetelem ke skutečnosti, že žalovaný nenamítal jiný význam prohlášení, nýbrž pouze jeho neplatnost. Odvolací soud uvedl, že v době podpisu smlouvy daný závazek prozatím neexistoval, a nebylo tak možné k němu přistoupit. Formulace„ společně a nerozdílně“ a„ přistupuje“ zvolené v prohlášení pak dle odvolacího soudu nezpůsobovaly neplatnost ručitelského prohlášení. 3 Soud posuzoval věc se zřetelem na názor Nejvyššího soudu, jež vyjevil v rozsudku ze dne 26. 8. 2020, č. j. 23 Cdo 1315/2020-142, neboť rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, v němž namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když prohlášení žalovaného ve smlouvě posoudil jako ručitelský závazek. Při výkladu prohlášení nepostupoval v souladu s § 266an obch. zák., když z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaká výkladová pravidla použil, přičemž předmětné prohlášení vyložil v rozporu s jeho vyjádřením, pokud nebral ohled na to, že v prohlášení byly užity termíny„ společně a nerozdílně“ a„ přistupuje“, které neodpovídají povaze ručitelského závazku dle § 303 obch. zák., a naproti tomu výklad daného prohlášení založil výlučně s poukazem na užití výrazu„ ručí“, který v kontextu daného jednání bylo dle žalovaného možné chápat jako synonymum slovesa odpovídat. Podle žalovaného předmětné prohlášení odpovídalo spíše přistoupení k dluhu, popř. bylo neplatné z důvodu nesrozumitelnosti. Pakliže by odvolací soud prohlášení správně posoudil jako přistoupení k dluhu, musela by žaloba být zamítnuta s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení. 4 Žalovaný následně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, rovněž poukázal na to, že je nepodstatné, že závazek ze smluvní pokuty v dané době ještě nevznikl. Konečně namítl, že v případě, když projev vůle obsahuje výraz, který připouští dvojí výklad, měl by být vyložen v neprospěch strany, která tento výraz v jednání poprvé použila, což byla podle žalovaného žalobkyně, která smlouvu o spolupráci připravila. Dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud neposoudil výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou, a žalobu z tohoto důvodu nezamítl, popřípadě smluvní pokutu nesnížil. Podle žalovaného se odvolací soud v uvedeném ohledu nevěnoval okolnostem sjednání smluvní pokuty, okolnostem, které vedly k jejímu uplatnění, a rovněž nesprávně posoudil hodnotu zajišťované povinnosti. Podle žalovaného odvolací soud nepřihlédl zejména k tomu, že mezi žalobkyní a prodejním partnerem nepanovala oboustranná exkluzivita vztahu. Žalobkyně nebyla závislá na činnosti prodejního partnera, rovněž mu neposkytla žádné obchodní tajemství, technologické postupy apod. Žalobkyně prodejnímu partneru nezajišťovala klienty ani mu nepředala žádnou síť zákazníků. Smluvní pokuta neodpovídala ani výši provize, která jednáním prodejního partnera měla žalobkyni ujít. Konečně odvolací soud nepřihlédl podle žalovaného ke způsobu ukončení vztahu mezi prodejním partnerem a žalobkyní, která nevyhovovala návrhu prodejního partnera na ukončení smluvního vztahu dohodou, a na místo toho závazek dne [datum] vypověděla, přičemž při této příležitosti sama porušila smluvní závazek, když před vypršením výpovědní doby prodejnímu partneru znemožnila přístup do informačního systému, zablokovala mu mobil a e-mail a jeho obchodní případy přerozdělila mezi jiné subjekty spolupracující s žalobkyní. Podle žalovaného vzhledem k těmto skutečnostem byl nárok uplatněný žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. 5 Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žalovaný v podaném dovolání dovolacímu soudu nepředložil k posouzení žádnou otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Dále ve vyjádření uvedla, že odvolací soud v napadeném rozsudku postupoval zcela v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v § 266 obch. zák. Posuzovaný projev vůle podle žalobkyně nepřipouští dvojí výklad, nýbrž je z něho patrné, že se jedná o ručitelské prohlášení. Smlouva o spolupráci zakládala povinnosti pro prodejního partnera, které spočívaly v osobním plnění, a proto by bylo dle žalobkyně nelogické sjednávat s žalovaným přistoupení k dluhu. Následně žalobkyně uvedla, že odvolací soud správně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, když přihlédl k rozsahu provizí, jaké jsou v oboru podnikání žalobkyně obvykle vypláceny. Poukaz žalovaného na provizi, která žalobkyni ušla v důsledku jednání, za které byl žalovaný posléze odsouzen, je podle žalobkyně nepřípadný, když se žalovaný dopustil poškozování zájmu žalobkyně v mnoha jiných případech, přičemž dle žalobkyně je v tomto ohledu rovněž správný závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta plní především preventivní funkci. 6 Dovolací soud uvedl, že otázka přiměřenosti smluvní pokuty přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k uvedené otázce Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne) přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. [ulice] provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, uzavřel-li, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená hodnotě a významu zajišťované povinnosti s přihlédnutím zejména k důvodům, které vedly ke sjednání výše smluvní pokuty. Úvahy odvolacího soudu, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, přitom neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenými. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne) přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet nelze, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009), proto není možno ve fázi, kdy soud přistupuje k hodnocení, zda smluvní pokuta je přiměřená či nepřiměřená, brát v úvahu jednání žalobkyně po porušení smluvní povinnosti prodejním partnerem, popřípadě výši škody, která žalobkyni jeho jednáním měla žalobkyni vzniknout. Naopak Nejvyšší soud uvedl, že dovolání je však přípustné pro řešení otázky výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v bodě 7 (iiii) smlouvy o spolupráci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7 Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci, jenž vyplynul jednak z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba], poté [právnická osoba], nyní [právnická osoba], ze smlouvy o spolupráci s prodejním partnerem ze dne [datum], že žalobkyně uzavřela dne [datum] se společností [právn