14 C 316/2021-25 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 217 246,98 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná nedostála své zákonné poplatkové povinnosti v souladu s ustanoveními zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když nezaplatila televizní poplatky za období specifikované v níže uvedeném rozpisu dluhu žalované. Z případných mimořádných plateb žalované byly uhrazeny nejstarší dlužné částky. Žalovaná tedy dluží žalobkyni k dnešnímu dni celkem částku 217 246,98 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě celkové dlužné částky, žalovaná však svoji povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila, přestože se žalovaná s výzvou seznámila, či se objektivně s výzvou seznámit mohla. K dnešnímu dni je žalovaná v prodlení s placením splatné pohledávky a z jejího chování nevyplývá, že by měla v úmyslu svůj dluh uhradit. Žalobkyně je oprávněna na základě předpisů práva občanského požadovat úrok z prodlení. Žalobou nárokovaná výše úroků z prodlení odpovídá právním předpisům platným a účinným v rozhodném období. Žalobkyně současně v návaznosti na výše uvedené zákonný úrok z prodlení kapitalizovala, a to od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tedy k datu [datum]. 2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznává a k žalobě uvedla, že v březnu 2020 byla Česká republika stižena pandemií koronaviru SARS-CoV-2. Vláda ČR ve snaze zpomalit šíření viru přijala opatření, kterými zamezila pohybu osob a zakázala provozování ubytovacích a restauračních zařízení, čímž v podstatě zastavila cestovní ruch a přinutila žalovanou k ukončení její podnikatelské činnosti. Ani po zmírnění zákazu provozování ubytovacích a restauračních zařízení, případně následně po jeho úplném zrušení, nebyla žalovaná s ohledem na přetrvávající paralýzu cestovního ruchu schopna obnovit své podnikání v původním rozsahu, a byla i nucena trvale omezit rozsah své činnosti a uzavřít některé provozovny. Žalovaná odmítá tvrzení žalobkyně, že v případě žalovaného tvrzeného nároku žalobkyně jde o poplatek, resp. poplatky ve smyslu obecně přijímaného vymezení pojmu poplatek a ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb. Dle odborné literatury je poplatek peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem. Ekvivalentnost poplatku znamená, že poplatník a příjemce poplatku vstupují do transakce, kdy poplatník za odvod poplatku dostává od příjemce nějakou konkrétní protihodnotu. Obligatorním znakem poplatku je vždy jeho ekvivalentnost; jinými slovy, orgán veřejné moci je povinen poplatníkovi za uhrazený poplatek garantovat konkrétní protiplnění, typicky ve formě udělení určitého oprávnění. Poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb. je ekvivalentní tehdy, když držiteli televizních přijímačů bude při uhrazení poplatku bez dalšího omezení garantována možnost užití držených televizních přijímačů. Žalovaná musí konstatovat, že tato podmínka v době od dubna 2020 do dubna 2021 nebyla splněna. V této době byla totiž v platnosti opatření Vlády ČR, která žalované výslovně zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení. Žalované byla odňata možnost využívat televizní přijímače k jejich jedinému účelu - poskytnutí k užití zákazníkům. V tomto období tak za vyměřený„ poplatek“ nebylo žalované garantováno protiplnění. 3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: 4. Žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaná splnila dne [datum] (důkaz: Potvrzení o přihlášení poplatníka). Z důkazu Přehled předpisů a plateb od r. 2004 do r. 2021 ze dne [datum] a z Přehledu předpisů a plateb ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná měla přihlášený počet televizních přijímačů od 1/ 2020 do 10/ 2020 311 ks, od 11/ 2020 do 8/ 2021 11 ks. Celkový předpis plateb za rok 2020 byl 422 820 Kč a platba proběhla v částce 125 955 Kč. Za rok 2021 byl předpis 8 910Kč a uhrazeno bylo 8 910 Kč. Žalovaná ani nerozporuje počet přihlášených TV přijímačů. Dlužná částka činila dle provedeného důkazu upomínkou ze dne [datum] 296 865 Kč. Z písemné komunikace mezi účastníky vyplynulo, že žalovaná uhradila ještě 79 618,02 Kč, což odpovídá jejímu výpočtu počtu televizorů, který bylo možné sledovat. Žalobkyně setrvala na svých závěrech, že zákon neumožňuje televizní poplatek nevybírat. Z listiny Specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vyplývá výše tohoto úroku celkem 17 600,67 Kč. 5. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. První platba televizního poplatku je splatná nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. 6. Dle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 348/2005 Sb., je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do 15. dne příslušného kalendářního měsíce. 7. Dle ustanovení § 10 zákona č. 348/2005 Sb., nezaplatí-li poplatník včas televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy České televize jakožto provozovatele vysílání ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je Česká televize oprávněna domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 8. Mezi stranami nebyl sporný skutkový stav, ale právní hodnocení toho, co je poplatek a zda je zde poskytováno ekvivalentní plnění, neboť z rozhodnutí státních orgánů došlo k omezení podnikání žalované. K tomuto soud uvádí, že žalobkyně poskytovala plnění, tj. televizní vysílání a nebyla tedy překážka na její straně. Nárok na poplatek jí tedy vznikl. Za tohoto stavu nelze akceptovat tvrzení žalované, že služba nebyla poskytována. Omezení podnikání ze strany Vlády ČR v souvislosti s pandemií koronaviru nepochybně dopadla i na žalovanou, avšak ze strany státu nebyla přijata žádná legislativní opatření směřující k prominutí či odpuštění povinnost televizní poplatek hradit. Za tohoto stavu je třeba na zákonnou povinnost k úhradě poplatku i hledět. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že i žalovaná měla nárok na kompenzace v rámci nařízených proti epidemiologických opatření. Otázka jejích výše a případné škody však nespadá do tohoto řízení. Z pohledu soudu zde byla i možnost na straně žalované změnit počet přihlášených televizních přijímačů, což žalovaná rovněž učinila avšak až koncem roku 2020. Žalovaná si tedy musela být vědoma své povinnosti televizní poplatky hradit, a pokud si vyhodnotila, že si ponechá dříve přihlášený počet televizních přijímačů, tak si byla vědoma i povinnost uhradit za ně předmětný poplatek. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. v částce 17 600,67 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení k [datum]. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 779 Kč. Soud dospěl k závěru, že náklady právního zastoupení žalobkyně (jež zjevně disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením k hájení svých zájmů i bez pomoci advokáta) nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti žalované, které ve věci úspěch neměla. Žalobkyni tak byla přiznána pouze paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 1 úkon právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též „a. t.“), jež náleží i účastníku nezastoupenému advokátem (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13). Žalobkyni náleží náklady sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 690 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.