17 C 11/2021-67 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 9. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 102 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za vzniklou ne majetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení. Finanční úřad pro Karlovarský kraj zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu dne 3. 6. 2014, po jejímž provedení vydal 4 dodatečné platební výměry, které po odvolání žalobkyně potvrdilo Odvolací finanční ředitelství. Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí správní žalobou, o které negativně rozhodl Krajský soud v Plzni. Následná kasační stížnost byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem, rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2021. Celková délka řízení činila 6 let a 8 měsíců, což žalobkyně považuje za dobu nepřiměřenou, a proto podala dne 7. 6. 2021 k žalované žádost o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, žalovaná se však k její žádosti nijak nevyjádřila. Žalobkyně vyčíslila svůj nárok na 85 000 Kč, základní odškodnění pak požaduje zvýšit o 20 % za mimořádný průtah v řízení před Nejvyšším správním soudem, celkem tedy žalobkyně požaduje odškodnění ve výši 102 000 Kč včetně zákonného příslušenství za dobu po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti o odškodnění u žalované. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s tím, že předmětem daňového řízení není základní právo nebo svoboda garantované Ústavou či Listinou základních práv a svobod. Žalobkyní vznesený nárok je proto třeba posuzovat v rovině dílčích průtahů v řízení, nikoli v rovině nepřiměřenosti celé délky řízení. Daňové řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se jedná o řízení s výsostně veřejnoprávním charakterem. Předmětné soudní řízení tak netvoří jeden celek s daňovou kontrolou a na ni navazujícím daňovým řízením, nelze se proto domáhat kompenzace za celé řízení včetně řízení soudního. Žalovaná má navíc za to, že je nárok žalobkyně promlčen, neboť samotné daňové řízení bylo ukončeno dne 8. 9. 2016 a nárok byl u žalované uplatněn až dne 7. 6. 2021. 3. Soud ve věci provedl dokazování a vzal za prokázaný následující skutkový stav: 4. Účastníci při jednání učinili nesporným průběh daňového řízení i navazujícího soudního řízení, tak jak je popsán ve správním a následně soudním spise. 5. Ze spisu Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, č. j. 215714/22/2407-50521-405119 soud zjistil, že daňová kontrola u žalobkyně byla zahájena dne 3. 6. 2014, žalobkyni byla zaslána výzva k poskytnutí údajů, následně dne 5. 9. 2014 výzva k prokázání skutečností, dne 22. 9. 2014 žalobkyně zaslala odpověď na tuto výzvu. Dne 23. 10. 2014 došlo k postoupení podání Územnímu úřadu v Pardubicích. Dne 3. 12. 2014 proběhlo ústní jednání, další jednání proběhlo dne 5. 1. 2015. Dne 8. 4. 2015 byl vyhotoven Protokol o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění, další jednání proběhlo dne 17. 4. 2015. Následně se žalobkyně vyjádřila k výsledku kontrolního šetření. Zpráva o daňové kontrole byla vyhotovena dne 20. 7. 2015 a žalobkyni byly vyměřeny dodatečné platební výměry. Proti těmto výměrům podala žalobkyně dne 19. 8. 2015 odvolání, dne 30. 10. 2015 bylo zasláno stanovisko k odvoláním. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství byla zamítnuta odvolání žalobkyně a napadená rozhodnutí správce daně byla potvrzena, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 9. 2016. Dne 7. 11. 2016 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ke Krajskému soudu v Plzni. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil dne 21. 12. 2016, dne 30. 1. 2017 zaslala žalobkyně repliku k vyjádření žalovaného. Dne 29. 3. 2018 vydal Krajský soud v Plzni rozsudek č. j. 30Af 52/2016-34, kterým byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 12. 7. 2018 kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 4Afs 230/2018-43, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2021. 6. Dne 7. 6. 2021 žalobkyně uplatnila u Ministerstva financí ČR své nároky na přiměřené zadostiučinění za průtahy v daňovém řízení, a to ve výši 102 000 Kč (zjištěno ze žádosti o přiměřené zadostiučinění). Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná. 7. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 8. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 14 odst. 1 se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. 9. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Vzhledem k tomu, že skutkový stav a průběh správního řízení i navazujícího soudního řízení byl mezi účastníky nesporný, bylo předmětem řízení především právní posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu. Předmětem posuzování je v dané věci daňové řízení, v němž byla žalobkyni na podkladě daňové kontroly dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty a současně jí byla uložena i povinnost zaplatit penále. Toto řízení bylo zahájeno dne 3. 6. 2014 a bylo pravomocně ukončeno dne 26. 2. 2021, když soud se neztotožňuje s právním názorem žalované, že uvedené daňové řízení a na něj navazující soudní řízení netvoří jeden celek. Nárok žalobkyně byl tudíž u žalované uplatněn včas a promlčen není (viz níže). 11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila u žalované v souladu s ust. § 14 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody, který je konstituován jako realizace práva na spravedlivé a rychlé projednání věci ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a článku 13 Úmluvy o lidských právech a svobodách. S účinností od 27. 4. 2006 se poskytuje přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, zejména v případech tzv. průtahů v řízení, které v souvislosti s délkou řízení představují odškodnění nejistoty a nepříznivého působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry účastníka. Soud vycházel při svém rozhodování z posouzení nikoliv samostatných průtahů, ale z celkové délky řízení a dospěl k závěru, že předmětné daňové řízení a na něj navazující řízení soudní jako celek neodpovídá svou délkou času, v němž mohla žalobkyně očekávat jeho skončení (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). V projednávané věci má soud za to, že v řízení před daňovými orgány nebyly dodrženy lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 71 správního řádu, dle kterého je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu a pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, je-li třeba nařídit ústní jednání nebo místní šetření a dále doba nutná k provedení dožádání ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Stejně tak i následně navazující soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když jen řízení před Nejvyšším správním soudem trvalo 2 roky a 7 měsíců. Soud má za to, že v daném případě bylo právo žalobkyně na přiměřenou délku předmětného daňového řízení porušeno, přičemž není rozhodné, zda v daňovém řízení došlo ke konkrétním průtahům či nečinnosti správních orgánů. Podstatné je, že daňové řízení nebylo ukončeno v době, ve které to mohla žalobkyně rozumně očekávat. K tomuto závěru dospěl soud proto, že má za to, že na daný případ je třeba aplikovat článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť tento článek nelze interpretovat tak, že se týká výlučně průběhu řízení zahájeného před soudem, když Ústavní soud ČR dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných pr