25 C 112/2020-139 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se v daném věci domáhá určení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku, eventuálně změny smlouvy způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že dne 21. 4. 1994 došlo mezi [anonymizována tři slova] [země] (dále jen„ [anonymizováno]“), jehož právním nástupcem je žalovaná, a žalobcem k uzavření smlouvy [číslo] týkající se ekologických závazků (dále jen„ ekologická smlouva“), jejímž předmětem bylo mimo jiné převzetí povinnosti ze strany [anonymizováno] uhradit žalobci za podmínek uvedených v ekologické smlouvě náklady na splnění ekologických závazků nejvýše do výše [anonymizováno] [tel. číslo] (dále jen„ garance“). Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaná do garance zahrnuje i DPH, má za to, že DPH by nemělo být do výše garance započítáváno, tudíž že smluvená výše garance má být o sazbu DPH být navýšena. K tomuto závěru dospěl na základě výkladu ekologické smlouvy, který po obsáhlém historickém exkurzu ohledně uzavírání smluv za účelem odstraňování ekologických zátěží dovozoval z toho, že stát měl v souvislosti s těmito smlouvami vůli uhradit veškeré náklady na sanaci ekologických zátěží. V této souvislosti doplnil, že absolutně nepřicházelo v úvahu, aby nějaká sanační opatření starých ekologických zátěží byla realizována ze zdrojů žalobce. Tvrdil, že náklady spočívající v DPH nelze považovat za účelně vynaložené náklady na odstranění starých ekologických zátěží, neboť ty nemají žádný reálný sanační efekt. Zdůraznil zejména ústavněprávní rozměr výkladu ekologické smlouvy a s aspektem na potřebu ochrany zdraví obyvatelstva a životního prostředí uzavřel, že v případě výkladu o započítávání DPH do garance dojde ke snížení stopu garance za staré ekologické zátěže (o částku DPH) a stát nebude ve financování sanačních prací pokračovat, zatímco v případě výkladu, že DPH se do garance započítávat nemá, bude stát v hrazení sanačních prací pokračovat a je velmi pravděpodobné, že sanace starých ekologických zátěží bude dokončena a rizika pro zdraví obyvatel a životního prostředí tak budou eliminována. První varianta řešení výkladového problému je tak pro ochranu zdraví a obyvatel a životního prostřední zjevně příznivá, druhá naopak zjevně nepříznivá. Dále poukázal na to, že v případě nejistoty výkladu ujednání ekologické smlouvy je třeba tuto pochybnost přičítat k tíži strany, která spornou formulaci použila jako první, v daném případě tedy k tíži [anonymizováno], když celý obsah ekologické smlouvy je vyplněným formulářem připraveným [anonymizováno]. Aplikaci závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 na danou věc odmítl s ohledem na skutkovou odlišnost sporu řešeného v tomto rozsudku a na rozdílnost ekologicky zatížených lokalit, když posuzovaná věc se týká areálu žalobce nacházejícího se v okrese [obec], tedy v okrese s extrémně narušeným životním prostředím, zatímco případ posuzovaný dovolacím soudem v uvedeném rozsudku se týkal areálu umístěného v [obec]. 2. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu žádání žalobce tvrdil, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť jeho právní postavení je nejisté, když není na jisto postaveno, jaká je výše dosud nevyčerpané garance, což může ohrozit i jeho vlastnické právo, neboť nemovitosti žalobce budou i nadále zatíženy ekologickými zátěžemi. 3. Pokud jde o druhé žalobcova žalobní žádání, dovozoval možnost změny ekologické smlouvy na základě doložky clasula rebus sic stantibus, která dle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 26 Cdo 4600/2016 nalezla uplatnění všude tam, kde to bylo zapotřebí bez ohledu na výslovnou zákonnou úpravu, přičemž podstatnou změnu okolností odůvodňující použití této doložky spatřoval v tom, že (i) ani jedna strana ekologické smlouvy nečekala, že ekologická smlouva bude mít tak mimořádně dlouhodobý charakter (ekologické zátěže nebyly odstraněny ani po 27 letech od uzavření ekologické smlouvy), (ii) v průběhu trvání ekologické smlouvy došlo k zvýšení cen sanačním prací (od roku 1994 do roku 2020 se cena sanačních prací zvýšila celkem na úroveň 246% v porovnání se stavem v roce 1994), (iii) v průběhu trvání ekologické smlouvy se zvýšilo DPH (z původních 5% na současných 21%), (iv) původně zvolené metody sanace nebyly natolik účinné, aby vedly k potřebné míře odstranění starých ekologických zásad, pročež bude zapotřebí aplikovat jiné metody. Vzhledem k tomu, že v předchozí větě uvedené okolnosti nemohl žalobce rozumně předvídat, byly mimo sféru jeho vlivu a jedná se o změnu okolností podstatnou (v důsledku působení uvedených okolností došlo k reálnému snížení rozsahu ekologické garance dle ekologické smlouvy nejméně o desítky procent její původní výše, tudíž se jedná o stovky milionů), má za to, že podmínky pro navrhovanou změnu ekologické smlouvy byly splněny. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vztahu k požadovanému určení uvedla, že žalobce na něm nemá naléhavý právní zájem, neboť jeho žaloba směřuje de facto k výkladu právního jednání mezi strany ekologické smlouvy.„ Sporný“ výklad ohledně vlivu změny DPH na soukromoprávní vztah stran smlouvy řeší ustálená judikatura a postavení žalobce tak nemůže být nejisté. K věci samé pak předně poukázala na rozdílné postavení České republiky při výkonu veřejné moci a při jejím vystupování v soukromoprávních vztazích s tím, že nelze požadovat, aby se soukromoprávních vztahů žalované dotkly vztahy vyplývající z jejího veřejnoprávního postavení, jímž fiskální politika zahrnující DPH. V případě ekologické smlouvy jde o soukromoprávní vztah a judikaturní závěry stran dopadu změny DPH na soukromoprávní vztahy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 se tak uplatní i na ni. Pokud jde o ujednání výše garance v ekologické smlouvě, má za to, že jeho výkladem nelze dojít k závěru, že poskytnutá garance má být navyšována o DPH vzhledem k absenci ujednání stran v ekologické smlouvě o ujednání ve vztahu k DPH, ačkoliv nic nebránilo tomu, aby tuto skutečnost (navýšení poskytnuté garance o položku DPH) do ekologické smlouvy promítly. Žalovaná s poukazem na to, že žalobce je podnikatelským subjektem, který má v právních vztazích vystupovat s péčí řádného hospodáře, konstatovala, že bylo zejména v jeho zájmu, aby ekologická smlouva promítla též položku DPH v souvislosti s poskytnutou garancí. Žalobce však v tomto ohledu aktivní nebyl, což nelze přičítat k tíži žalované. K tvrzené vůli žalované uhradit veškeré náklady na sanaci ekologických zátěží na základě uzavřených smluv za účelem odstraňování ekologických zátěží, uvedla, že takový přístup by byl v příkrém rozporu s péčí řádného hospodáře, na který nemůže rezignovat s ohledem na to, že s veřejnými prostředky je povinna dle zákona nakládat hospodárně. K navržené změně smlouvy uvedla, že a navzdory v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 26 Cdo 4600/2016 uvedené právní větě, jež postrádá odpovídající odůvodnění nelze rezignovat na civilní zásadu autonomie vůle smluvních stran a pacta sunt servada, když ve prospěch tvrzení žalobce neexistuje konstantní judikatura. Možnost soudní diskrece v souvislosti s navrhovanou změnou ekologické smlouvy v důsledku podstatné změny okolností nemá právní podklad, neboť právní režim, v němž se ekologická smlouva nachází, tento postup neumožňuje, a s ohledem na neexistence konstantní judikatury ve prospěch návrhu žalobce je tak přisvědčit tomu, že ekologická smlouva strany zavazuje. Nadto žalobcem uváděné čtyři aspekty, v nichž podstatnou změnu smluvních okolností spatřuje, nepředstavují změny natolik zásadní a nepředvídatelné, aby bylo možno soudem přikročit ke změně smlouvy v duchu mlčky uzavřené clausule rebus sic stantibus, neboť všechny tyto okolnosti spadají do okruhu tzv. běžného podnikatelského rizika a jsou tak do jisté míry předvídatelné. 5. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. 6. Z ekologické smlouvy soud zjistil, že v jejím článku II. si strany ujednaly, že [anonymizováno] uhradí žalobci za podmínek uvedených v této smlouvě účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků, nejvýše však do výše 2 909 112 0000 Kč (odst. 2.1.), jakož i to, že překročí-li náklady na splnění ekologických závazků celkovou výši uvedenou v odstavci 2.1. („ nadměrné náklady“) nebo nejsou-li náklady v souladu s požadavky ekologických závazků („ neodpovídající náklady“), pak všechny nadměrné náklady a neodpovídající náklady vzniklé žalobci nebudou hrazeny [anonymizováno] (odst. 2.2.), jakož i to, že v jejím článku IV. si strany ujednaly, že žalobce vždy ke konci kalendářního čtvrtletí dodá [anonymizováno] vlastní souhrnnou fakturu spolu s kopiemi faktur dodavatele nápravných opatření (součet úhrad z faktur dodavatele se rovná úhradě fakturované žalobce) a dále s vysvětlujícími údaji a ujištěním nebo potvrzením žalobce, že opatření realizovaná v průběhu čtvrtletí jsou nezbytná pro splnění ekologických závazků stanovených ve smlouvě o odstranění ekologických závad (odst. 4. 1.