26 C 224/2021-126 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou doručenou soudu [datum] se žalobce domáhá na soudu vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 54 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v řízení, jež žalobci vznikla v řízení, které bylo zahájeno výzvou Finančního úřadu pro [územní celek] ze dne [datum] k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], kterou uložil žalobci zpracovat a předložit prohlášení o majetku dle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Proti této výzvě žalobce brojil podáním, které Finanční úřad pro [anonymizována tři slova] posoudil jako námitku podle § 159 daňového řádu a zamítl ji rozhodnutím ze dne 6.10.2016 č.j. 7319644/16/2000-11450-105418. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu ze dne [datum] k Městskému soudu v Praze, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 5 Af 74/2016 a skončilo rozsudkem ze dne 22.6.2020 č.j. 5 Af 74/2016-27, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek by zástupci žalobce doručen dne [datum]. Celková délka řízení trvala 4 roky a 20 dnů, přičemž do celkové délky řízení se započítává i délka řízení před správním orgánem. [ulice] řízení neprobíhalo dokazování, šlo jen o řešení právních otázek, žalobce nijak k průtahům v řízení nepřispěl. Řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, proto žalobce požádal žádostí ze dne [datum] žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Průtahy v řízení zapříčinil zejména Městský soud v Praze, který je nedostatečně personálně obsazen. Žalobce hodnotí význam předmětu pro něj jako běžný a proto žádá zadostiučinění z nejnižších možných částek, kdy za první dva roky řízení požaduje 15 000 Kč a za další dva roky požaduje 2 x 15 000 Kč. Takto vypočtené odškodnění ve výši 45 000 Kč požaduje zvýšit o 20 %, protože na základě ustálené rozhodovací praxe je přesvědčen, že řízení před městským soudem bylo opakovaně zatíženo mimořádným průtahem a prodlouženo v důsledku nepřezkoumatelnosti rozsudku sp. zn. 6 Af 4/2015 [ulice] lhůta pro vyřízení žaloby činí podle názoru Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až 1 rok. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, dále uvedl, že šlo o zásadní zásah do jeho práva na informační sebeurčení, protože byl nucen daňovým orgánům vyjevit celé své majetkové poměry pod hrozbou trestního stíhání, i když bylo přezkumné rozhodnutí nepřezkoumatelné. Další zvýšený význam žalobce spatřoval v tom, že pobírá mzdu ve výši 15 000 Kč měsíčně, je existenčně na tomto příjmu závislý a správce daně se tento příjem snažil obstavit. Celé daňové řízení včetně soudního řízení tvoří jeden celek, protože jde o jednu věc, a to o prohlášení o majetku žalobce a jde o správní řízení, které je podřazeno čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen„ Úmluva“). Ústavní soud nálezem ze dne [datum] sp. zn. II ÚS 570/20 přiznává právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také jen„ Listina“) s tím, že při porušení tohoto práva nepřiměřenou délkou řízení pak dotčenému jedinci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvedený nález Ústavního soudu se opírá o argumentaci, proč obecné soudy nemohou při posuzování nároků na náhradu škody vůči státu odhlížet od ústavního zakotvení základních práv zaručených v rámci vnitrostátního ústavního pořádku, zejm. na základě Listiny. Proto pokud toto právo na projednání věci v přiměřené lhůtě svědčí základnímu právu na informace dle čl. 17 Listiny, mělo by svědčit stejným způsobem též jiným základním právům podle Listiny, např. základnímu právu na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. pod ochranu základního práva na vlastnictví, spadá též řízení o ukládání a vymáhání daní za účelem naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny. V řízení o ukládání a vymáhání daní, včetně jejího příslušenství jako v případě žalobce totiž vždy dochází ke konfrontaci základního práva vlastnit zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny s oprávněním státu ukládat zákonem daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Tedy v případě práva na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny z titulu neprojednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny je nezbytné nahlížet na daňové řízení o kontrole, ukládání a vymáhání daní, jakož i na případné navazující řízení, z ústavněprávního hlediska jako na řízení jediné. Za nesprávný úřední postup je tak třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na daňová řízení v daňovém řízení o kontrole, ukládání a vymáhání daní. I v těchto řízeních se uplatňuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení je nesprávným úředním postupem. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Na předběžnou žádost žalovaná nijak nereagovala. 2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce neuznává a navrhuje jeho zamítnutí. Finanční úřad pro [územní celek] (dále také jen„ správce daně“) vydal dne [datum] výzvu k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], žalobci, resp. jeho zástupci doručena dne [datum]. Žalobce na výzvu správce daně reagoval podáním ze dne [datum], doručeným dne [datum]. Žalobce označil výzvu za nezákonnou,„ protože daňový subjekt nemá žádné nedoplatky, které by správce daně mohl exekuovat“. Dne [datum] zaslal žalobce správci daně doplnění odpovědi na výzvu, kde uvedl, že„ opomněl, že vlastní drobný obchodní podíl odpovídající vkladu ve výši 1 000 Kč v korporaci [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO]“. Správce daně vyhodnotil podání žalobce způsobem, že na jejich základě došlo ke splnění povinnosti uložené mu výzvou k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], neboť uvedl informace o svých majetkových poměrech. Správce daně současně podání žalobce ze dne [datum] posoudil s ohledem k ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, jako námitku proti výzvě k podání prohlášení o majetku a rozhodl o ni tak, že ji rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 6. 10. 2016 zamítl. Žalobce výše uvedené rozhodnutí správce daně napadl žalobou ze dne [datum] u Městského soudu v Praze, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 5 Af 74/2016 Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Af 74/2016-27 ze dne 22. 6. 2020 napadené rozhodnutí [číslo jednací] zrušil a věc vrátil správci daně k dalšímu řízení. Ke zrušení rozhodnut soud přistoupil z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pro úplnost žalovaná uvedla, že evidovaný nedoplatek na dani z nemovitých věcí ve výši 106 879,90 Kč byl uhrazen dne [datum]. U nedoplatku na dani z převodu nemovitostí došlo k odpisu, a to z důvodu prekluze nedoplatků ke dni [datum] v celkové výši 3 369 891,80 Kč. Žalovaná však nesouhlasí s názorem žalobce, že veškeré postupy a řízení vedené orgány finanční správy automaticky, bez dalšího spadají pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. [příjmení] řízení je správní řízení sui generis, na které ovšem nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (viz. § 262 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). [příjmení] kontrola není (daňovým) řízením vůbec (viz legální definice daňového řízení a taxativní výčet jeho dílčích řízení v § 134 daňového řádu). [příjmení] kontrola je postupem správce daně, jehož účelem je zjistit nebo prověřit základ daně nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. [příjmení] kontrola je zahájena doručením oznámení o zahájení daňové kontroly, ve kterém je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly; ukončena je sepsáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole. Zprávu o daňové kontrole charakterizoval Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 334/02 tak, že ji nelze pokládat za rozhodnutí (což je obecně definiční znak řízení), neboť na jejím základě nejsou daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznáváno právo, ale za pouhý podklad pro případné vydání rozhodnutí v následném daňovém řízení (tj. platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru). [příjmení] kontrola je svou povahou procesem kontrolním, a nikoliv rozhodovacím a má tedy podobnou povahu jako kontrola podle zák. č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) – jedná se o postup bez přímé vazby na správní řízení, resp. před event. zahájením správního řízení v případě zjištění, že daň nebyla přiznána či stanovena ve správné výši. Kontrola a správní řízení (resp. daňová kontrola a daňové řízení) jsou tedy dva zcela samostatné procesní instituty, které, byť se doplňují a existují mezi nimi určité spojitosti, slouží každý jinému cíli, což výslovně potvrdila i soudní judikatura. Otázka, zda v daňovém řízení (nikoliv během daňové kontroly) může dojít k zásahu do základních práv a svobod, je otázka, která nebyla dosud judikaturou vy